Hudebník Jiří Imlauf z kapely Houpací koně hovoří před kamerou a jeho nervozita stoupá. Pohled na padesátníka, který postupně ztrácí sebejistotu, začíná být trýznivý.

V první části dokumentárního cyklu Příběhy 20. století, který v neděli začne vysílat Česká televize, Imlauf dobrovolně vypráví, proč a za jakých okolností v květnu 1988 podepsal spolupráci se Státní bezpečností − tou všudypřítomnou StB, která pronásledovala lidi a ničila jejich existenci.

Imlauf se tu svou snažil podpisem zachránit, vysvětluje a vlastní angažmá před kamerou evidentně bere jako zpověď, pokus aspoň trochu se zbavit tíhy. "Je dobře, že to natáčíte," říká.

Imlauf chtěl dostudovat pedagogickou fakultu, školu, kterou vlastně považoval za blbou. Estébáci mu ale vyhrožovali, že zařídí, aby ho z fakulty vyhodili. Dostal krycí jméno Vian. Podle spisovatele Borise Viana. Tehdy měl rozečtený jeho román Pěna dní. A tak se Agent Vian jmenuje také úvodní část šestnáctidílného cyklu.

Soudit Jiřího Imlaufa nelze. Kdo byl větším nástrojem zla? Ti, které represivní složky komunistického režimu nátlakem, výhrůžkami či násilím zahnaly do kouta, nebo komunističtí tajemníci a příslušníci StB?

Zatímco jejich oběti jsou "v seznamech" a v neustálé permanenci, jména těch skutečných gaunerů si na soupiskách nepřečteme. Sloužili režimu dobrovolně a často rádi. Mnozí z nich mají dnes dobré pozice a žádnou minulost.

Ani cyklus dokumentů Příběhy 20. století, věnovaný normalizaci 70. a 80. let, nikoho nesoudí. Pouze konstatuje. V tom je silný. Zpovídá jedny i druhé. Komunisty a estébáky i jejich oběti. A rovněž komunisty, jejichž stranickou příslušnost lze paradoxně vnímat jako určitý způsob oběti − například politologa Rudolfa Kučeru.

V dílu zvaném Dvě cesty do disentu Kučera líčí, jak ho režimu nepohodlní lidé přesvědčili, aby pracoval v Ústavu pro filozofii a sociologii Akademie věd i za cenu, že vstoupí do komunistické strany: aby tam "zůstal alespoň někdo normální".

Kučera zároveň tajně vydával samizdat. Kryl to svým stranictvím do chvíle, než se vypravil na pohřeb filozofa Jana Patočky, který jako mluvčí Charty 77 zemřel v březnu 1977 po estébáckém výslechu. Pak už šel k výslechu i Kučera. A ústav ho propustil.

K poslednímu výslechu Kučeru předvolali shodou okolností ve stejném roce, kdy Jiří Imlauf podepsal spolupráci, za niž si dokonce dvakrát vzal třísetkorunový a pětisetkorunový honorář.

"Věděl jsem, že je to zlo, že brát od nich prachy je strašný," přiznává teď Imlauf kajícně před kamerou, že tím vlastně překročil možný bod svého ospravedlnění.

Tehdy byl sice pád komunistického režimu v Československu v žánru sci-fi, ale přece jen Gorbačovova sovětská "perestrojka" už dva tři roky do východního bloku přinášela jisté uvolnění. I někteří estébáci krotli.

Byl to tehdy jiný výslech než ty předešlé, vzpomíná v dokumentu Rudolf Kučera na poslední předvolání právě roku 1988. "Chovali se velmi slušně. Měli jedinou otázku. Kdyby se to změnilo, za jakých okolností bych se vrátil do své původní práce v Akademii věd," vypráví. Odpověděl jim, že by se vrátil jen tehdy, kdyby tam už nebyly "ty svině".

Zatímco Jiřího Imlaufa chtěli ve stejné době vyhodit ze školy, Rudolfu Kučerovi málem nabízeli návrat na společensky důležitou pozici. O čem vypovídá konfrontace těch dvou situací?

Cyklus Příběhy 20. století právě takové příhody klade "na stůl" a divák si z nich jako dýdžej vytváří vlastní mix. Do něj musí přidat ještě další ingredience − osobní zkušenost i svědomí. Příběhy 20. století kladou nároky.

K cyklu se nelze stavět nezúčastněně. Málokterý televizní program vyvolá tak opravdové emoce. A přitom jich dosahuje minimalistickými prostředky.

Zpovídané osoby vystupují z temného pozadí jako šerosvitné tváře na Rembrandtových obrazech. Prostřihy přinášejí úryvky z dobových filmových dokumentů. Především z instruktážních snímků pro příslušníky StB. Represivní složky socialistického režimu stojí za všemi tématy Příběhů 20. století − ať už se vypráví o homosexualitě, veksláctví, sportu, životním prostředí, křesťanské víře, škole, tisku, vojně, pop-music či Ostravě.

Právě z dílu nazvaného Ostravo má na diváka dopadá drtivá poetika vyprávění básníka Petra Hrušky. Zvláštní malebnost slov, jimiž líčí normalizační Ostravu, lze stavět na roveň jeho veršů. Mluví o hornících, kteří vydělané peníze investovali do rehabilitace kořalečným morem v hospodách. O městě, v němž se přes den povalovali lidé, na které naléhala tíha únavy. Byli poházeni po městě. Nevzkřísitelní. Šli z jedné námahy do druhé. Z dolů do hospody. "Kdo pije, tak ví, že pití je dřina, která tělu ani duši neuleví," říká Hruška.

Někdy se z temného pozadí filmových záběrů vynořují opravdové přízraky, které ale mají konkrétní jména a lidské tváře. Jedním z nich je Jaroslav Ondráček, člen komunistické strany od roku 1959.

Zatímco před kamerou někteří jiní komunisté projevují pokoru a omlouvají se, Ondráček se svým kreaturním myšlením vyrovná proslulé stranické kolegyni Martě Semelové.

Milada Horáková se přece podle Ondráčka k vlastizradě přiznala, i když jí prý Gottwald nemusel dávat smrt, ale stačilo doživotí. Za deset let by ji stejně pustili, neváhá blouznit Ondráček. A sovětské tanky samozřejmě přijely oprávněně, aby zachránily socialismus, tvrdí muž, který bydlí pět kilometrů od Havlova Hrádečku, a tak velmi dobře ví, "co tam dělaly za bordely, ty děti ráje, když tam lítaly nahatý. Dyť oni je platili ze Západu."

Pozoruhodné je, že Ondráček tak trochu souzní s dnešními bojovníky proti "pražské kavárně". Podle něho se revoluce vyvážela z Prahy, tvrdí v narážce na listopad 1989. "Jak říká moje žena: Prahu oplotit pětimetrovým plotem a nechat je tam vychcípat."

Zrovna tady má Jaroslav Ondráček svatou pravdu. Pouze si spletl období. S manželkou měl Prahu − a možná by stačilo jen Staroměstské náměstí − oplotit v únoru 1948. Příběhy 20. století by pak vypadaly jinak.