Festival Ostravské dny se zasloužil o první inscenaci opery Miroslava Srnky v České republice. Komorní drama nazvané Make No Noise, jež bylo v pátek uvedeno v Trojhalí Karolina, si u skladatele objednala Bavorská státní opera, kde také mělo v červnu 2011 světovou premiéru. Dalšího uvedení se dočkalo na operním festivalu v rakouském Bregenzu.

Po úspěchu jiného skladatelova díla South Pole, které předloni v lednu představila rovněž Bavorská státní opera ve skvělém nastudování a hvězdném pěveckém obsazení, nyní Miroslava Srnku jako hudebního dramatika konečně poznalo i domácí publikum. Pro současný český hudební život je příznačné, že se o to nepostarala žádná z devíti stálých operních scén ani jiná příspěvková instituce.

Ostravské dny připomněly, že jejich urputná orientace na světové a české premiéry, které v programu festivalu dostávají obrovský prostor, není žádné snobství ani snaha o originalitu za každou cenu. Navíc uvedením Srnkovy opery se povedlo šikovně skloubit marketingový tah s uměleckým činem.

Je vlastně spravedlivé, že se zrovna Ostravské dny svezly na mediální auře, která Srnku ještě pořád obklopuje.

Zadělaly si tím ovšem zároveň na spoustu práce − novou inscenaci režiséra Jiřího Nekvasila a scénografa Davida Baziky nastudovaly během pouhých čtyř dní. Vynikající práci odvedl dirigent Joseph Trafton s orchestrem Ostravská banda.

V opeře Make No Noise se setkávají Hanna a Joseph. Hanna takřka neslyší, špatně mluví a trpí fyzickými zraněními i psychickými traumaty po znásilnění za války. Bývalá zdravotní sestra se na svou minulost jen stěží rozpomíná.

Joseph dočasně oslepl po požáru na ropné plošině, při němž zahynul jeho přítel. Ve skutečnosti skočil do ohně úmyslně, protože neunesl nevěru své ženy, která mu zahýbala právě s Josephem.

Kolem ústřední dvojice krouží autistický vědec počítající nekonečné vlny okolního oceánu. Do vývoje pomalu se rodícího vztahu mezi Hannou a Josephem zasahuje nenávistný lodní kuchař a úřednicky strohá vedoucí rehabilitačního centra.

OSTRAVSKÝ PÁTEK

Opeře Make No Noise v pátek předcházel fantastický koncert sdružení Neue Vocalsolisten ze Stuttgartu. V ostravském kostele sv. Václava sedmičlenný pěvecký ansámbl provedl cyklus madrigalů Salvatora Sciarrina a poté skladby Enna Poppeho, Konstantina Heuera a Friedricha Cerhy. Koncert završila ohromujícím způsobem kompozice Zebaoth skladatele Karlheinze Stockhausena. Členové ansámblu při dokonale sjednoceném zpěvu kroužili kostelem, z nějž nakonec vyšli a závěr skladby dozpívali zvenku. Vokální pátek se každou svojí minutou stal mimořádnou událostí festivalu.

Setkání dvou handicapovaných a traumatizovaných lidí na ropné plošině je výchozí situací, která by klidně mohla vyústit do ekologické agitky nebo sociálního dramatu o začleňování postižených jedinců do společnosti. Nic takového ale nepřichází, veškeré napětí opery Make No Noise vychází z psychologie, odkrývání vlastní minulosti, hledání možností komunikace a ze snahy nalézt pevný životní bod.

Opera stojí na situacích, které libretista Tom Holloway perfektně vystavěl na základě filmu Tajemství slov španělské režisérky Isabel Coixetové. Veškeré napětí je ukryto v mnoha významech za přesně volenými slovy, esenciálním zdrojem vyjádření se staly hudba a zpěv.

Sopranistka Measha Brueggergosmanová a barytonista Holger Falk v hlavních rolích se ke vzájemné komunikaci i sebepoznání opravdu prozpívali. Sotva artikulované útržky slov se pomalu skládaly do souvislých vět, až se v úplném závěru bez orchestru zformovaly do procítěného dialogu.

Opera Make No Noise poskytuje pěvcům velké příležitosti a Brueggergosmanová i Falk je využili beze zbytku. Nebylo to velkooperní zpívání s předváděním naleštěných melodických oblouků, nýbrž přesvědčivé ztvárnění postav založené na pěveckém výrazu.

Výborní byli i představitelé vedlejších rolí − tenorista Taylan Reinhard, barytonista Maciej Idziorek a mezzosopranistka Katalin Károlyiová.

Režisér Jiří Nekvasil a scénograf David Bazika v Trojhalí Karolina vytvořili inscenaci, která ignorovala realitu a v souladu s operou samotnou si všímala takřka výhradně vnitřního života postav.

Reálné akce se objevovaly ve formě promítaných titulků na okrajích šikmé scény. Strohému betonu průmyslové haly dodávala život světla, žlutě natřená výrazná zábradlí a vodní pumpa. Zapadaly do inscenace vytvořené na míru konkrétnímu prostoru.

Finále opery se v táhlých tónech rozplývá v tichu. Hanna a Joseph si zdánlivě banálně libují v nalezeném domácím štěstí: rádi si spolu večer posedí.

V hudbě samotné je ale hluboké vyznání lásky i příslib stálosti. Ve vzduchu visí cosi všeobjímajícího. Civilní vyjádření i patos se potkávají v taoisticky vyváženém propojení.