Oblíbený pedagog a umělec samouk Jiří Kovanda, jehož privátní performance v ulicích z doby tvrdého socialismu dodnes zajímají kurátory z celého světa, je příkladem toho, že sláva přesto sedá na připravené. Několik let je Kovanda na vrcholu žebříčku stovky nejúspěšnějších umělců – narozených v druhé polovině 20. století – u nás.

Kovanda pracuje s čímkoli – s tím, co najde, vypůjčí si, zkombinuje. Někdy pracuje neviditelně a z jeho počinů existuje pouze dokumentace, někdy tvoří z nestálých materiálů, které zmizí.

Jste pořád na špičce sledovaného žebříčku výtvarných umělců, který připravuje J&T Banka a Art Plus. Vyhledávají vás proto sběratelé?

Nevím vlastně, co to znamená, být vyhledávaný sběrateli. V našich krajích se o tom, kdo a co prodává, moc nemluví. Takže nemám srovnání. Ale osobně jsem spokojený, i když valná většina prodejů se uskuteční v zahraničí. U nás jsem ani po zveřejnění těchto žebříčků žádnou změnu nezaznamenal.

Dělíte svoje díla na prodejná a neprodejná? Jak je to s replikami vašich starších věcí nebo s multiply?

Dělení na prodejné a neprodejné nemám. Všechno je za určitých okolností prodejné, záleží jenom na sběrateli. Repliky nedělám, ale některé práce mohou existovat ve více exemplářích. Například dokumentace akcí, fotografie nebo některé objekty či instalace. Počet těchto exemplářů je však omezený a je stanoven předem, hned při vzniku práce. To je stejné jako třeba s grafikami. Takové práce jsou levnější než ty, které existují jen v jednom originále.

Existují nějaká pravidla, jak se nabízí k prodeji dokumentace performancí?

Dokumentace může mít různou podobu − fotografie, fotografie s textem nebo video. Já používám pouze stručný popis akce doprovázený jednou či několika fotografiemi. Takový arch má obvykle formát A4, je podepsán a číslován. Může být k němu dodán i autorský certifikát. V jedné edici jsou tři nebo pět kusů.

Jiří Kovanda, 64 let

◼ Umělec samouk, jehož privátní performance v ulicích z doby tvrdého socialismu dodnes zajímají kurátory z celého světa, oblíbený pedagog Jiří Kovanda je příkladem, že sláva přesto sedá na připravené.

◼ Umění nemusí mít jen podobu rukodělné a více či méně monumentální tvorby. Stačí být připraven, vnímat, prožívat a pozorovat, nechat na sebe působit.

◼ Kovanda pracuje s čímkoli – s tím, co najde, vypůjčí si, zkombinuje. Někdy pracuje neviditelně a z jeho počinů existuje pouze dokumentace, někdy tvoří z nestálých materiálů, které zmizí.

◼ Několik let je na vrcholu žebříčku stovky nejúspěšnějších umělců – narozených v druhé půlce 20. století – u nás.

Co by měl vědět sběratel, který si chce koupit vaši věc?

Je to vcelku jednoduché, stačí mít zájem a domluvit se. A nebát se − pokud ho ovšem takové věci těší − pořídit si i něco, co nemá trvalou fyzickou existenci, třeba instalaci nebo objekt, jehož součástí jsou třeba materiály podléhající zkáze. I takové věci mají přesně daná pravidla, za jakých okolností může pak majitel sám takovou práci znovu "zhmotnit", kdykoli si bude přát. A pak je třeba mít na zřeteli, že spolupracuji s galerií, která se na takovém prodeji bude podílet. A přitom vědět, že procenta, která jdou z prodejní ceny takové galerii, neplatí kupující navíc, nýbrž že tyto peníze si odečítá galerie z autorské ceny, protože galerie je ve službách autora, nikoli kupujícího. Toto zásadní pravidlo se v Česku bohužel velice často obchází. Pořád slýcháme, že když si něco koupíte z ateliéru, bude to o polovinu levnější. To je prostě špatně, ke škodě všech, a čím dříve takové praktiky skončí, tím lépe.

Jak vidíte současný český trh s uměním?

Nemám velký přehled, ale myslím, že se pomalu zlepšuje, i když se to zatím týká většinou jen klasických médií. A že stále přetrvává zbytečná nedůvěra k současnému umění.

Jaká je podle vás úroveň akvizic státních institucí?

Tam je to ještě o dost horší, i když chápu, že to není vina jen těch institucí. Instituce by měly mít jasnou strategii a představu o tom, jak má ta která sbírka vypadat. Za stávajících okolností není možné mít všechno. Osobně si myslím, že není dobré zpětně "zalepovat" mezery a nedostatky z minulých let. Prospěšnější by bylo soustředit se na současnou situaci a budovat kolekci, která by měla hlavu a patu, která by vycházela z toho, co je živé, která by neopomíjela ani mladé autory.

Máte přehled o svých dílech?

Valný přehled nemám. Vím, v jakých veřejných institucích jsou mé práce zastoupeny, ale jinak žádný seznam nemám. Ty věci si už žijí vlastním životem a já nemám potřebu do běhu jejich dalších osudů zasahovat.

Co máte v plánu do budoucna?

Žádný konkrétní cíl nemám. To, co dělám, se odvíjí především od okamžitých prožitků a zkušeností, často to závisí i na letmých setkáních. Většinou netuším, jak bude vypadat další výstava. A to je vlastně ten cíl − pokoušet se udržet v bdělém stavu a reagovat na to, co je zrovna teď, nechat se překvapovat. Protože umění není sdělování něčeho, k čemu umělec dospěl, co už ví, ale naopak otevírání možností, kdy může s někým dalším něco sdílet a zakoušet to, co teprve přichází.

Související