Po několika zimavých a deštivých dnech působilo to nečekaně vydařené květnové odpoledne jako dar z nebes, který jitřil netečné smysly, který probouzel chuť do života a touhu po naplnění polozapomenutých snů. Slunce osoušelo poslední kapky deště z kaštanů, jejichž kvetoucí větve vyčnívaly ze Střeleckého ostrova na most Legií a chvílemi svou omamnou vůní zasahovaly nozdry silněji než výfukové plyny. Na malostranském břehu bylo cítit šeříky od Petřína a z Kampy. Podmanivé vůně městského rostlinstva nikdo nevnímá, neboť se obvykle ztrácejí ve směsi rozličných, pro město typických pachů, ale v květnu po dešti lze zavřít oči a pobýt pár okamžiků na louce za babiččinou chalupou. Jako znovuzrozená se všechna vegetace nadechne a naplno rozvoní a člověk má sklon propadnout tomu čarovnému mámení a hodit za hlavu své povinnosti. Místo aby šel na schůzi, vypraví se s přítelkyní do Prokopského údolí a natáhne se do trávy, nebo jde s kamarádem do zahradní restaurace, zavdává si z orosené sklenice piva a pozoruje loďky plující po Vltavě. 

Kniha

Marta Davouze

Celej Franz!

2017, Nakladatelství Mladá fronta, 192 stran, 249 korun

Věra zřídkakdy podléhala romantickým náladám, ba dá se říct, že se jim skoro celý život bránila, ne snad jako iracionální lidské zhoubě, rozhodně však jako přeludu, jenž se většinou zvrtne. Nicméně nemohla neucítit svěží májové vůně, které ji obklopovaly, nemohla se netěšit z hřejivého slunce a neuvědomit si, oč lákavější je představa procházky než představa jízdy přeplněnou tramvají. Podívala se na hodinky. Nikdy nikam nechodila pozdě, měla ve zvyku všude být aspoň o patnáct minut dřív. Do vnuččiny návštěvy zbývala hodina a půl. To nestačí, pomyslela si. V mládí by z Kampy do svého domu na Starém Městě došla volným krokem za necelou půlhodinku, ale teď už ne.

Mohla se klidně opozdit, zvlášť proto, že vnučka měla klíče od bytu, a kdoví, jestli se nakonec neopozdí ona. Ale opozdit se, to by se naprosto vymykalo Věřině povaze. Když něco slíbila, hleděla to splnit za každou cenu, a jestli slíbila, že bude doma určitě v šest, musí tam být ve tři čtvrtě. Nerozhodně se zastavila nad schodištěm vedoucím z nábřeží do parku na Kampě, vábilo ji sestoupit dolů a nechat tramvaj tramvají, také ji začala tížit taška a zatoužila usednout na lavičku a složit ji vedle sebe. Po krátkém váhání shledala, že si může dopřát obojí. Chvíli si tu posedí a odpočine, a až pak půjde na tramvaj. Na to je času dost.

Sestoupila tedy dolů a zvolna prošla hlavním parkem. Ani se nenadála a byla součástí hotového procesí. Nebyla samozřejmě sama, komu se zachtělo procházky v přírodě. Naštěstí šlo většinou o turisty směřující ke Karlovu mostu. Oddělila se od nich u velkého platanu a zabočila doleva na můstek přes Čertovku. V zadním parčíku byl klid a konečně i pár volných laviček. Navíc to odtud bylo blíž na tramvaj. Posadila se a vytáhla z tašky cigarety. Ani ji nenapadlo zabývat se otázkou, zda kouřit v takové chvíli neznamená znehodnotit pobyt na čerstvém povětří vonného parku, nebo zda se neprohřešuje proti svému křehkému zdraví. Proč taky. Jednak existuje milion daleko důležitějších otázek, jednak je úplně přirozené, že k plnému prožití prchavých chvil klidu a usebrání potřebuje každý z nás něco jiného.

Zprvu pokuřovala a nemyslela na nic, spíš se snažila zaplašit myšlenku na dalšího z nekonečné řady ctižádostivých germanistů a editorů, s nímž se po obědě sešla. Jen se tu a tam přesvědčovala, kolik je hodin, jestli má opravdu ještě dost času dojít na stanici tramvaje. Bylo marné se v duchu napomínat, říkat si, klid, nic se neděje, to bez problémů stihneš. Neuměla si být sebou jistá, sebejistota patřila k jí dost vzdáleným vlastnostem, které někdy obdivovala, někdy nesnášela u jiných.

Do parku přišla starší žena s kočárkem. Na první pohled babička na odpolední procházce s vnoučetem. Jezdila kolem dokola, pohupovala kočárkem, když se jí zdálo, že děcko zavrnělo, strčila mu dudlík. Po trojí promenádě zřejmě usnulo, poněvadž se usadila na vedlejší lavičce a pustila se do četby jakéhosi časopisu. Tato nikterak zvláštní scéna, jakou jsme schopni během pár minut nadobro zapomenout, způsobila Věře podivné mrazení. Najednou jako by jí něco řeklo: Vždyť ona tou babičkou, kterou mi slíbila, že bude, nikdy nebyla!

Vzpomínky přicházejí a mizejí, jak se jim zachce. Nejednou si nedokážeme vzpomenout na událost zcela nedávnou, ale zřetelně se nám vynoří vzpomínka na situaci, k níž došlo před šedesáti či sedmdesáti lety. Nejenže víme, čeho se týkala, kdo se jí účastnil a co pronesl, ale vybaví se nám i barva a vůně toho dne, záclona vlající v okně, hra piana v sousední místnosti, tvar koláčů na stole, co měl kdo na sobě, co z něj vyzařovalo, jak chutnal jeho dotek. Věře na tu chvilku, co zbývala do cesty na tramvaj, bylo asi šest let a seděla ve vaně. Jako tři sudičky nad ní stály Kafkovy sestry a volaly jedna přes druhou:

„Valli, podívej, celej Franz!“

„No jo, máš pravdu, Elli! Teď, jak má ostříhané ty vlásky, je mu hodně podobná.“

Věrka poulila očička a podívala se lítostivě na mámu. Ottla vzala žínku a začala jí mýt zádíčka:

„Tak už ji netrapte. Pokaždé na ni zíráte jako na pokusného králíka. Vždyť si na strejdu možná ani nepamatuje.“

„Pamatuju,“ zaprotestovala Věrka vzpurně. „Byl na mě hodný a dělal se mnou skopičiny. A jednou mi přinesl ty dobré bonbónky.“

„Které?“

„Ty, co mi zakazuješ, aby se mi nekazily zoubky.“

„A spapalas je?“

„Spapala. Ale já mu říkala, že se po nich kazí zoubky.“

„A co on?“

„Smál se a říkal, že mi narostou nové,“ vycenila zuby a dodala: „A koukej, rostou!“

„Aha. Tak ukaž ručičku, ať ji můžeme taky umýt.“

Elli a Valli se opíraly o zeď a zálibně pozorovaly svou malou neteř. Pořád v ní viděly bratra. Když Valli odešla z koupelny, řekla Elli:

„Sama přece, Ottlo, vidíš ty Franzovy rysy. Věrka je, jako by mu z oka vypadla.“

„No a co? Proč by mu nemohla být podobná? Byl přece ze stejného rodu.“

„Tobě totiž není podobná vůbec, to už spíš Pepovi.“

„Třeba mi zas budou jednou podobné její děti.“

„Jaké děti, maminko?“ ohradila se Věrka. „Já nechci žádné děti. Mně stačíš ty. Nikoho jiného nechci!“

„Ale jdi, ty brepto,“ konejšila ji se smíchem Ottla. „Počkej, až ti bude dvacet. Pak uvidíš. Ani se nenaděješ a budeš máma jako já.“

„A ty mě pak opustíš?“

„Co tě napadá. Budu prostě babička. A táta bude děda. Jako je teď babička Julie a děda Hermann.“

„To bude ale zadlouho, viď?“

„To víš, že zadlouho, nelámej si s tím hlavu. Vystrč nožičku, ať ji můžeme taky umýt. Myslíš, ty vědmo, že má po něm i nohy?“

„Ty jsi hrozná. Mluvily jsme o rysech tváře,“ řekla Elli.

„To jsem ráda. Ještě že tak.“