Když americký písničkář Beck Hansen přebíral cenu Grammy v nejsledovanější kategorii Album roku za svou předchozí desku Morning Phase, bylo to pro mnohé lidi z branže překvapení.

Beck zvítězil s intimně pojatou, do sebe zahleděnou a v jádru folkovou nahrávkou bez velkých hitových ambicí, a excentrický raper Kanye West dokonce na něho naléhal, aby sošku odevzdal Beyoncé.

Do středního proudu zasáhl Beck už roku 1994 především díky průlomovému singlu Loser. Velkému uznání se ale jeho hudební kombinatorika i akrobacie vždy těšily především na nezávislé scéně.

Před třemi roky na Grammy tak svou nenápadností a jistou neduživostí naboural očekávání a zavedené struktury. Už během tohoto opětovného vpádu na pískoviště mainstreamu Beck věděl, že jeho další nahrávka, nyní vydané album Colors, bude těm, kteří ho kritizovali za nepřístupnost, mnohem bližší.

S deskou Colors udělal Beck jeden ze svých typických žánrových přemetů a saltem se vrátil k hudbě, jakou psal ještě před vším tím pohráváním si s psychedelií, písničkářstvím a náladotvorbou vůbec, když začal na desce Odelay z roku 1996 prozkoumávat možnosti, které nabízí sampler.

Beckovo třinácté album Colors je svižná nahrávka, která dobře funguje na první poslech. Písničky působí lehce, až instantně: z hip hopu si berou hybnost, rytmičnost a úsečnost, z elektronické taneční hudby umění gradace, filtry, flitry a bezstarostnost, z rocku i písničkářství smysl pro přímočaré a chytlavé melodie do refrénů či slok, ale rovněž ty zahalené, rozostřené, psychedelií protkané, které utvářejí atmosféru a emoce.

Písně zní tak samozřejmě, jako by vznikly lusknutím prstu. Teprve při důkladnějším poslechu se ukazuje, jak je tato zdánlivá oddechovka pečlivě protkaná a pospojovaná z tolika hudebních vlivů a útržků minulosti i současnosti, že je skutečným producentským zázrakem. Nepůsobí ani chaoticky, ani opulentně.

Colors jsou vlastně jako sebrané a zhuštěné Beckovy spisy z hudebních světů, kterými procestoval na dvanácti předchozích nahrávkách. Výsledkem je deska plná hitových písniček, jež nejsou ani retro, ani nesrozumitelně futuristické a které zapadnou do formátů, aniž by se Beck příliš držel šablon. Naopak se mu podařilo udržet přirozenost, osobitost, invenci a přesvědčivost.

Album

Beck
Colors
Capitol Records 2017

Ani to, že trojici singlů Dreams, Wow a Up All Night zařadil v druhé polovině nahrávky za sebe, nepůsobí křečovitě. Colors jsou vyrovnaná popová nahrávka bez tápání, výrazně slabších míst a zbytečné vyumělkovanosti. Také v tom je jejich unikum, zvlášť s ohledem na to, že jde o "producentské" album.

Beck ho začal nahrávat před čtyřmi lety v losangeleském studiu společně s Gregem Kurstinem, který se díky podílu na deskách Adele, Pink, Liama Gallaghera a mnoha dalších vypracoval v jednoho z nejdůležitějších strůjců zvuku současného kvalitního popu. Kurstin je stejně jako Beck multiinstrumentalista, a tak album nahráli společně. Je patrné, že jde o průnik jejich v mnohém rozdílných přístupů, takže výsledek připomíná chůzi po laně napnutém mezi hudební přímočarostí a intelektuálstvím.

Colors jsou už ze své podstaty nahrávkou, ze které se při opakovaném poslechu může točit hlava a člověka snadno přesytí. I tak zůstávají výborným příkladem onoho chytrého popu, o kterém se často píše a mluví, ale málokdo ho umí udělat i nahrát s takovou grácií.

Související