Kompozice věnovaná nebezpečné práci horníků a jejímu celospolečenskému významu vzbuzuje v českém kontextu dojem čehosi z časů vlády komunistické strany. Když se taková skladba ve Foru Karlín hraje toto úterý, tedy přesně v den stého výročí Velké říjnové socialistické revoluce, vznikne koncept s přesahy, které určitě nebyly v plánu.

Anthracite Fields – tedy Antracitová pole – současné americké skladatelky Julie Wolfeové ale možná o to víc ukázaly, že vědomí sociálních souvislostí a sociální cítění nejsou zdaleka jen součást ideologického působení komunistické diktatury. Západní civilizace vytváří svůj příběh na základě těžké, nebezpečné a nezbytné práce lidí, na které není vidět. Nebo na ně aspoň nikdo vidět nechce.

Julia Wolfeová patří k zakládajícím členům newyorského autorského sdružení Bang on a Can společně se skladateli Davidem Langem a Michaelem Gordonem.

V roce 1987 radikálně vstoupili na světovou scénu s eklektickým mixem vážné a rockové hudby, který si nedělal starosti se zařaditelností do stylu ani s délkou a formálností vystoupení. Jejich koncertní maratony usilovaly o zbourání hranic mezi rozdělenými hudebními komunitami, nabízely otevřenost v hudbě i k lidem.

Posluchači ve Foru Karlín v koncentrované podobě vlastně dostali něco podobného. Ve stylově otevřené hudbě Julie Wolfeové prostoupené značnou dávkou líbivosti si mohl něco najít v podstatě každý.

Zároveň je ale pravděpodobné, že pro každého nastaly i chvíle, kdy musel za přijetí právě slyšené hudby sám se sebou tak trochu bojovat. Skladba Anthracite Fields vyžaduje aktivní spoluúčast i toleranci posluchače – v tom je její síla i prokletí.

Během produkce si člověk může několikrát říct, proč se taková věc nehraje jako běžný koncert Pražského jara? Potom si ale představí zaryté příznivce Dvořákovy Stabat Mater a sám o takové myšlence zapochybuje.

V rockově energických a hybných pasážích zase bleskne hlavou myšlenka, proč Anthracite Fields nepředložit muzikálovému publiku. Ovšem kde u nás vzít muzikálové publikum, které není zkažené rychlokvaškami hitmakerů populární hudby a chce se mu přemýšlet o náročnějších tématech?

Julia Wolfeová dokončila Anthracite Fields v roce 2014, o rok později za ně obdržela Pulitzerovu cenu. Skladba měla premiéru ve Filadelfii a autorka se v ní vrací k odvrácené straně vlastního dětství.

Narodila se v malém městečku asi hodinu cesty od Filadelfie, která leží od dálnice 309 směrem vpravo. Tři hodiny cesty směrem vlevo se rozkládají takzvaná antracitová pole, tedy doly, v nichž se těžil druh černého uhlí zvaný antracit. „Doleva ale nikdo neodbočoval,“ dodává k tomu Wolfeová. Dálnice dělila oblast na dva neprostupné světy.

Kompozici předcházel důkladný sběr historických materiálů i rozhovory s potomky starých hornických rodin. Julia Wolfeová v hudbě nepoužívá autentické zvuky – ať už ze starých záznamů nebo získané na místě –, často ale ilustruje obsah tak návodným způsobem, až dojem použití autentických zvukových materiálů vyvolává.

Hudebně stojí Anthracite Fields především na rytmické a tempové stránce, místy klouže až do poněkud monotónní rockové mašiny. Je naprosto nutné soustředit se i na obsah díla a nenechat se unášet pouze hudební stránkou věci.

Anthracite Fields však před posluchače staví mnohem větší výzvu, než se může zdát ze samotné hudby. Sociální a dokumentární charakter kompozice a její celkový koncept vyjímá obrazy ze života pensylvánských horníků na přelomu 19. a 20. století z rámce prvoplánových agitek.

Posluchači se tu vlastně nehraje moc na city ani v místech, která si o to přímo říkají.

První část Foundation, věnovaná obětem důlních neštěstí, neukazuje drastické záběry důlních katastrof ani nevydírá publikum líčením hrozných pocitů lidí umírajících pod závalem. Záběry horníků v běžném pracovním dni se potkávají se zpěvem jmen obětí. Jen hudbu občas prořízne náhlý zvukový poryv zároveň s poplašným zvoněním.

V části Breaker Boys, líčící práci dětí a starých lidí při ručním třídění uhlí, se nikdo nedojímá nad reklamními obrázky udřených chlapců se smutnýma očima. Nedojímá ani hudba, jen mrazivě a nekonečně hrčí jako dopravník s vytěženým materiálem. Nebo jako řetězy kol, na kterých kluci jezdí do práce.

Velké citové vzepětí přichází v prostřední části Speech, která cituje emotivní proslov odboráře a bojovníka za lepší pracovní podmínky horníků Johna L. Lewise. Patos textu drží v civilní a věrohodné poloze zpěv kytaristy Marka Stewarta – zaujatý, ale zcela prostý pěveckých manýr.

Stewart není žádný zpěvák a ani se to nesnaží předstírat, ale tady byl přesně na svém místě. Promítaný text projevu se rozplynul do komplikovaného útvaru mezi fraktálem a mlhovinou – to bylo jedno z nejsilnějších míst obrazové části skladby.

Čtvrtá část Flowers připomíná zahrádky u hornických domků zpěvem názvů květin. Poetické vybočení odvedlo i Julii Wolfeovou do abstraktnějšího světa, v němž se jako skladatelka projevila snad nejpřesvědčivěji. Je v té chvíli poetická, jemná, ale nesentimentální. Celá část je zrcadlem zahrad – malých kousků kultivované krajiny uprostřed rachotících strojů a nekonečné lidské práce.

Závěrečná část Appliances pak pracuje s texty dobových reklam z tehdejší železnice. Parní lokomotivy poháněné pensylvánským antracitem vozí cestující mezi výzvami, aby si namixovali drink, oholili se, uvařili si kávu. Vše s pomocí energie, která pochází z uhlí. Záběry z továren se střídají s kreslenými reklamami plnými spokojených lidí, jejichž pohodlí stojí na neviditelné práci pensylvánských horníků.

Hudebně se Julia Wolfeová zdařile vyhýbá patosu, takže ani tato část nevyzní jako oslava dělnické třídy nebo pláč nad jejím neštěstím. Hudba se obrací k posluchačům, kteří žijí spíš na pohodlnější straně světa, a upozorňuje, že jejich pohodlí nezačíná v supermarketu, ale někde mnohem dál a hlouběji.

Obrazy z hornického života vzdáleného přes sto let tím získávají i metaforický přesah. Pohodlí dnešní bohaté civilizace dost možná stojí víc na levné práci z Asie než na hornických mozolech. Stále je tu ale masa neviditelných dělníků, kteří ze své dřiny nemají mnoho užitku.

Hudebně-sociální koncept Julie Wolfeové nebyl čistě hudební událostí, ale crossoverem mezi uměleckým sdělením a reportáží o stavu světa, před kterým si zakrývá oči každý, kdo může. Snadno si člověk si během produkce vzpomněl třeba na nedávnou sérii reportáží novinářky Sašy Uhlové z mizerně placených pracovních pozic v České republice.

Julie Wolfeová o „svých“ hornících ovšem nepíše z pozice levicové novinářky, nýbrž umělkyně. Píše o nich jako skladatelka, která umí mluvit vstřícným a otevřeným hudebním jazykem, který už ztratil svou radikálnost z dob začátků kolektivu Bang on a Can. O to větší je ale šance, že osloví i ty, kdo slyšet nechtějí.

Doprovodná šestičlenná kapela zvaná Bang on a Can All-Stars ve Foru Karlín hrála výborně, ale byl to vlastně dost přímočarý rockový band. Nahrávka Anthracite Fields zní o tolik kultivovaněji a mnohovrstevnatěji než živé provedení, že to skutečně připomíná rozdíl mezi studiovým albem a koncertem rockové kapely. Skvěle zazpíval sbor Martinů Voices, celý koncert vedl jeho sbormistr Lukáš Vasilek.

Před samotnými Anthracite Fields zazpívali Tonya Gravesová a Dan Bárta písně Dark as a Dungeon a Sixteen Tons. Od jejich stylizovaných a naleštěných soulových kudrlinek se autenticita sdělení Anthracite Fields odrazila jako ode dna nepochopení. Zatímco Gravesová a Bárta zpívali bez ohledu na text pořád jen sami o sobě, Julie Wolfeová zpívala o světě.

Související