Následující otázka může znít jako podezřelý slogan z nějakého rychlokurzu na velkovýrobu úspěšných spisovatelů: Jak napsat skvělý román a dosáhnout mezinárodního úspěchu, aniž by člověk uměl psát? Jenže právě to je realita čtyřdílné románové ságy Geniální přítelkyně od Eleny Ferrante.

Nyní v českém překladu Alice Flemrové vyšel třetí díl nazvaný Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou. I přes jedovatou slinu bonmotu o psaní skvělého románu je třeba u tetralogie zůstat a těšit se na jaro, kdy se na pulty dostane závěrečná část.

Ať se za pseudonymem Elena Ferrante skrývá kdokoliv, román napsat umí, byť na úrovni stavby vět to není žádná hitparáda. Rozporuplný vztah dvou hlavních hrdinek − Lily a vypravěčky Eleny − prochází ohněm třeba takovýchto stylistických zkoušek: "Abychom zas našly vzájemnou důvěrnost, musely bychom si sdělit své tajné myšlenky, jenže já neměla sílu najít slova a jí, která sílu možná měla, scházela chuť, neviděla v tom žádný smysl."

Není divu, že výrazivo blízké lacinému čtení zmátlo některé recenzenty, kteří tetralogii pokládají za brak. Jenže pozor, také z chudých ingrediencí dokáže autorka poskládat apelativní souzvuk.

Její neapolští hrdinové se "brakově" žení a vdávají, podrážejí a souzní zejména sami mezi sebou, ale Ferrante nevykazuje vypravěčskou bezradnost, naopak mistrovství. To, že se jádro příběhu odehrává mezi několika rozvětvenými rodinami, umožňuje proniknout hlouběji než do jejich předsíní. Tady nikdo nenatírá fasádu narůžovo, přesto jsou věci, které se odehrávají v ložnicích a ve spižírnách, ještě odpudivější, než jsme si chtěli připustit.

Ve třetím dílu, kde časová linka osciluje kolem sedmdesátých let minulého století, jsou už obě přítelkyně dospělé. I dříve jejich svět ovlivňovaly společenské atributy, ony si to ale nepřipouštěly. Celým světem byla jejich čtvrť. Neměla alternativu, jako ostatně dětství kohokoliv z nás. Kamarádky si ani nevšimly, jak jsou ulice chudé a zamořené mafií.

Elena z Neapole odešla, vystudovala vysokou školu a napsala úspěšnou knihu. Lila zůstala doma: ona, která bořila všechny konvence a nepoddala se ani členům zločinecké organizace Camorry, dře za pár šupů v odpudivé továrně. Myslet si, že se zlomila, ale může jen ten, kdo ji nezná.

Elena Ferrante v předchozích dílech dokázala své postavy skutečně stvořit, ony existují − tak jsou vrstevnaté a komplikované.

Kniha

Elena Ferrante
Geniální přítelkyně 3 – Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou
(Přeložila Alice Flemrová)
Nakladatelství Prostor 2017, 368 stran, 357 korun

Prostředí pohádek a záškoláctví prvního dílu, letmých doteků a snění dílu druhého nyní střídá třídní boj. Ve třetí knize nás Ferrante zavádí do prostředí lumpenproletariátu i salonního komunismu. Tyto pasáže chvílemi působí − paradoxně − oddychovým dojmem. Pouliční bitky mezi komunisty a fašisty mají oběti, ale ty pravé hrůzy číhají v mezilidských vztazích. A právě v jejich splétání je Ferrante mistrem.

Nic není náhodné. Teprve v polovině třetího svazku se například ukáže, proč Elenin otec pracuje na radnici, kde dělá vrátného. Jen proto, aby mohl říct jednu krátkou, ale zásadní větu, která se týká obhajoby civilních sňatků. Pokud to měla autorka takto promyšlené od začátku, klobouk dolů.

Elena Ferrante napsala nízkoprahový román. Vejít může skutečně každý, i sváteční čtenář. Děj ho vtáhne a jednoduchý slovník neodradí. Mnohem těžší by bylo definovat, co na knize upoutá intelektuála. Snad to, že v Geniální přítelkyni hraje celý orchestr, i malé party jsou důležité. Nic se neděje náhodou, žádná událost není jalová. Vše se mění, jen Lila zůstává stejná: provokativní a inspirativní. Pevný bod, který v závěrečném dílu možná pohne Neapolí.

Související