V posledních dnech roku se každoročně roztrhnou pytle s žebříčky toho nejlepšího, co bylo k vidění a ke slyšení, k přečtení či k přemýšlení. Nekonečné množství kvalitní hudby, knih, filmů a divadelních zážitků svědčí o tom, že žijeme v dobře saturované a bohaté kulturní společnosti. Jezdí k nám ty nejlepší kapely a orchestry světa, můžeme vidět ty nejlepší filmy, největší hvězdy klasické i jazzové hudby. A přece si na konci každého roku vždy povzdechneme, že "něco" v kultuře nefunguje, že nám "něco" chybí.

Letos je to o to silnější, že se k moci dostává vláda, která kultuře v programovém prohlášení opět věnovala jen pár skromných odstavců a neplánuje nic, co by stálo za pozornost. Chce jen udržovat status quo, nebere kulturu jako základní rámec, z něhož vše vyrůstá a ke všemu se vše vrací. Proto také udělá jen pár věcí "z musu", a to je na kabinet, který chce "makat" a zlepšovat společenské prostředí, málo.

Koncepční revoluce ve vztahu ke kultuře se nekoná, nedá se tedy předpokládat, že "bude líp". Kromě plánu na zvýšení mezd v kulturní oblasti či slibu zvýšit výdaje na kulturu, kterému však chybí obligátní jedno procento ze státního rozpočtu; tedy konkrétní číslo, jež se stalo minimalistickou mantrou rozvinuté západní země, kam − jak se zdá − přes veškerou snahu ještě nepatříme. Projevuje se to nejvíce na národních institucích.

Česká filharmonie, Národní divadlo či Národní galerie se sice v posledních letech i díky novému vedení vybičovaly k progresivním změnám v programu, k tomu, aby mohly jít dál a vyrovnat se evropským partnerům, jim ale ještě mnoho schází. Lepší právní rámec veřejné kulturní instituce, který sliboval už Sobotkův kabinet, i naději na lepší financování, jež je se změnou právní formy spojeno.

Když takový operní profesionál z ND vyjede do ciziny shánět projekty, jež by mohl přivézt domů, musí se cítit jako chudý příbuzný, který navíc kvůli omezenému politickému rytmu financování ani neví, kolik peněz bude mít za tři čtyři roky (na ty se dnes produkce plánují) k dispozici. Podobně na tom je Národní galerie, i Česká filharmonie, jakkoliv té se díky předchozím vládám alespoň podařilo razantně zvýšit platy hráčů a díky zesnulému dirigentovi Bělohlávkovi a marketingové práci ředitele ČF Marečka znovu zapustit kořeny mezi širší světovou špičkou.

Rok 2018 bude tedy rokem nového očekávání, politici v něm budou muset přesvědčit, že umí leccos změnit i v oblastech, jež, jak se na první pohled zdá, nejsou produktivní a ziskové. Kultura přitom přináší nejen finanční, kultivační a vzdělávací efekt, ale především pomáhá k růstu kritických a sebevědomých občanů. O to ale možná dnes nikdo moc nestojí…

Jistě, ne vše je na vládě, ale i ona má velký vliv na obecné prostředí, v němž se kultura stala především relaxační zábavou pro zisk. A tak se i příští rok budeme dojímat nad vzpomínkami na skvělé koncerty zahraničních hvězd a zase smutně ptát, proč Češi, proslulí svou filmařskou školou, tak dobře pomáhají natáčet světové blockbustery a sami nedokážou natočit film, jenž by zaujal doma i v zahraničí.

Kultura není to, na co si můžeme sáhnout a co dobře prodáme. Kulturní síla je v imaginaci a tvořivosti, kterou nosíme v sobě a kterou dokážeme probudit k životu. Zlepší-li tato společnost podmínky pro práci těchto dvou tvůrců kultury, dočká se brzy i toho světového filmu a jiných veleděl. Proč ne už napřesrok…?

Související

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, producenta Jakuba Horáka a dalších.