Dejvické divadlo oslavilo pětadvacet let existence představením Vražda krále Gonzaga v režii Jiřího Havelky. Pokusilo se tak dobýt další neznámé území. Zatímco o pár týdnů dříve se část souboru vyrovnávala s fyzicky náročnými postupy nového cirkusu v koprodukci inscenace Honey na Jatkách 78, jejich kolegové na domácí scéně odvážně vstoupili do světa dokumentárního divadla s přímým osobním apelem. Prázdné jeviště, šest herců, šest židlí a slovo.

Vražda krále Gonzaga vychází z improvizace, podobně jako kdysi slavná inscenace Černá díra připravená se stejným režisérem. Jenže od ní se minimalistický divadelní tvar, ze všeho nejvíc připomínající rozhovor nebo čtenou zkoušku, téměř ve všem liší. Především znemožňuje hercům být v roli, schovat se za ni, naopak je často nutí říkat věci přímo − o sobě nebo za sebe. Ne všichni se v těchto okolnostech cítí komfortně a jistě.

Herci Ivan Trojan, Simona Babčáková, umělecký šéf divadla Martin Myšička, Zdeňka Žádníková Volencová, Klára Melíšková a nový člen souboru Tomáš Jeřábek v první části představení předstupují jeden po druhém před publikum s osobním monologem. Na pomezí veřejné "zpovědi" a standupového výstupu berou s různou mírou nadsázky diváky na exkurzi do svého soukromí i pracovní kariéry.

Vyprávějí historky plné trapně komických nejistot, svěřují se s úvahami o odpovědnosti herecké i osobní, hledají průniky se svými rolemi v divadle, zamýšlejí se nad stavem společnosti a tak dále.

Výstupy rámuje improvizovaná scéna z Shakespearova Hamleta − ta, ve které autor uvažuje o podstatě herectví a světě jako divadelní scéně, kde všichni lidé jsou herci. Na hrad Elsinor přichází herecká trupa a uvádí Vraždu krále Gonzaga, kterou Hamlet upravil tak, aby svou matku a strýce vystavil výčitkám svědomí a donutil je k přiznání, že mu úkladně zabili otce.

Divadlo

Vražda krále Gonzaga
Režie: Jiří Havelka
Dejvické divadlo, Praha, premiéra 19. prosince, nejbližší reprízy 8., 9., 24., 25. a 26. ledna

Což je také "oslí můstek" ke druhé polovině produkce − čtené rekonstrukci vraždy agenta ruské tajné policie FSB Alexandra Litviněnka, který se vzepřel Putinově režimu a na útěku v Londýně byl otráven podáním radioaktivního polonia. Herci popisují poslední Litviněnkovy dny, bezradnost lékařů, zoufalství manželky a přátel. Líčení doprovázejí víceméně popisnými gesty, která mají například evokovat majáček blížící se sanitky a podobně.

Potíž je v tom, že režiséru Havelkovi se na zvolené minimalistické bázi nepodařilo ze tří popsaných ingrediencí vytvořit konzistentní obraz, v němž by se osobní momenty, herecká profese a společenský kontext přirozeně prolnuly s metaforickými významy Shakespearova textu.

"Soukromé" historky sice přinášejí lecjaké zábavné momenty, ale pokusy protagonistů o obecnější společenské úvahy působí, až na světlé výjimky Trojana a Babčákové, dost banálně a jaksi "načteně". Pro ty, kdo dosud neznali Litviněnkův dramatický osud, může inscenace přinést otřásající fakta. Naopak improvizované pantomimické kreace působí až překvapivě amatérsky.

Havelkův pokus zbavit členy dejvického souboru jistot hereckého projevu, v němž jsou opravdu dobří, a "svlečené" do civilu je vystavit přímé komunikaci s publikem byl od začátku riskantní.

Ne zcela přesvědčivý výsledek může vést k úvaze, že by bylo lepší zůstat u původního záměru − uvést večer hereckých výstupů jen jako příležitostné představení k oslavě výročí divadla.

V dlouhodobější perspektivě, a o tu v Dejvicích šlo vždy, má ale vstup na nejistou půdu přímé výpovědi určitě smysl. Vytrhává herce z úspěšné rutiny a otevírá jim možnost vyjádřit osobní postoj. Tato dovednost se jim může ještě velmi hodit. Ostatně potřeba souboru projevit znepokojení ze situace v české politice, například ze sílícího mocenského vlivu nedemokratických stran, je z Vraždy krále Gonzaga zřejmá.

Související