Ten film je jako citová exploze. A explozí také začíná. V thrilleru Odnikud německého režiséra Fatiha Akina, který ode dneška promítají česká kina, však bombu uprostřed Hamburku nenastraží teroristé, nýbrž neonacisté. Syna tureckých imigrantů Akina, který sám byl na seznamu neonacistů coby nežádoucí osoba, téma nesnášenlivosti pronásledovalo dlouho. "Je čest být na podobném seznamu, je čest být kritizován rasisty," říká v rozhovoru pro HN. "Jakmile vás kritizují, znamená to, že jste je zasáhli."

Ve snímku, kterým se loni na jaře triumfálně vrátil do soutěže festivalu v Cannes, se život mladé Němky Katji otřese v základech. Výbuch připraví o život Katjina tureckého manžela a pětiletého syna.

Zápletku inspiroval reálný případ. "Nikdy jsem nenatočil thriller a najednou mi pro něj dala podklad sama skutečnost," poznamenává Akin. "Přemýšlel jsem, zda budu schopen publikum napínat. A dle reakcí myslím, že se to povedlo."

Reakce byly bouřlivé v Cannes, na festivalu v Karlových Varech i později v německé distribuci. Nedávno byl snímek zařazen mezi kandidáty na Oscara za nejlepší cizojazyčný film.

Akin se ve svých festivalově úspěšných snímcích, například v dramatu Proti zdi z roku 2004, vždy zabýval střety kultur. Nyní se mu však podařilo najít látku, která přesahuje festivalové publikum.

"Je to jediný můj film, který v tabulkách návštěvnosti soupeří se zahraničními trháky, byť jde o temný snímek o matce, která se potýká se ztrátou dítěte," hovoří Akin o reakcích německého publika, které prý na podobný film dlouho čekalo. "Soutěžím se Star Wars, Paddingtonem a ztřeštěnými komediemi v desítce nejúspěšnějších titulů."

Případy rasisticky motivovaných činů se podle Akina v Německu množí. Ten, který jeho film inspiroval, se dodnes šetří u soudu. A režisér považuje za velký problém, že rasismus a fašistické smýšlení začíná být v Německu stále populárnější.

"Stává se z něj mainstream," míní. "Máme odlišné dějiny než jiné země. Rasismus v Turecku, Anglii, Polsku, Francii či kdekoli jinde v Evropě má jiný význam než v Německu," říká Akin, dle něhož by rasismus v Německu měl být vždy vnímán v kontextu druhé světové války. "My jsme s tímhle svinstvem začali," dodává režisér.

I proto podle něj v Německu existuje silná potřeba katarze, což Akina pohánělo při psaní scénáře. "Překvapilo mě, jak moc lidí tuto potřebu sdílí," poznamenává režisér a dodává, že temná národní historie má dodnes vliv napříč německou společností. "Když Německo souhlasilo s přijetím milionu uprchlíků, také to mělo co do činění s druhou světovou válkou a s naší humanistickou odpovědností. Neboť v jiných dobách bylo v této zemi zabito více než šest milionů lidí."

Snímek Odnikud vypráví o nespravedlnosti na mnoha rovinách. Matku, která po tragické události zůstala přeneseně, ale také doslovně sama proti zbytku světa, a tak se rozhodla vzít spravedlnost do vlastních rukou, ztvárnila Diane Krugerová. Pro německou rodačku − známou třeba z válečného opusu Quentina Tarantina Hanebný pancharti či hollywoodských trháků jako Troja − šlo o první roli mluvenou v němčině. A byla to skvělá volba.

Režisér Akin měl při psaní scénáře jasnou představu, jak má hrdinka vypadat. "Blondýna s modrýma očima. A chtěl jsem pro tu roli herečku, která dokáže na plátně zářit. Aby, i když prožívá největší smutek a bolest, na ni publikum hledělo s jistou potěchou," říká režisér, podle něhož takový typ oslnivých hereček v Německu chybí. "A tak mi přišla na mysl Diane, kterou jsem znal od roku 2012, kdy jsme se potkali v Cannes. Mám za to, že můj instinkt byl správný."

Ženská perspektiva byla pro Akina zásadní. "Bolest, kterou cítí matka nad ztrátou dítěte, je vždy jiná než bolest otce. Není větší, ale jiná," poznamenává s tím, že s mužským hrdinou by film ztratil na komplexnosti. "Bylo by to něco, co už jsem viděl. Další snímek s Clintem Eastwoodem," říká v narážce na představitele chlapáckých filmových mstitelů.

Thriller Odnikud těží z obrovského emočního rejstříku, který Krugerová coby zraněná, pochybující a k ledasčemu odhodlaná matka během snímku využije.

Divák ji má takřka na dosah v úvodní teskné části, během soudního dramatu i na závěrečné misi ve jménu spravedlnosti. A režisér Akin citové proměny doprovází proměnami vizuálního stylu.

Fatih Akin (44)

◼ Syn tureckých přistěhovalců se narodil v Hamburku a vystudoval zde filmovou školu.

◼ Proslavil se dramatem Proti zdi, s nímž roku 2004 získal hlavní cenu Zlatého medvěda na filmovém festivalu v Berlíně. Jde o trpký milostný příběh, který se jako většina režisérovy tvorby dotýká střetu evropských hodnot s mentalitou odlišné kultury.

◼ Novinka Odnikud získala cenu pro nejlepší herečku na loňském festivalu v Cannes, režisér i herečka Diane Krugerová mají šanci uspět též na letošních Oscarech.

Při psaní scénáře se mu film přirozeně rozložil do tří částí. "Vizuální jazyk každé je překladem emočního naladění hrdinky. Všechny jsou velmi subjektivní," přibližuje poetiku snímku. Během úvodního truchlení je deštivo, prostřední část pojednává o spravedlnosti, kamera se tu chová vyváženě a pobývá uprostřed soudní síně. Rozmáchlý, smutný i napínavý závěr zase pracuje s určitým přesahem, tematizuje otázky života a smrti.

Film přitom vznikl rychle, napsaný i natočený byl během jediného roku. "Normálně bych potřeboval alespoň rok a půl. Jenže struktura kinematografie je dnes jiná a hlavně filmový trh se změnil," říká Akin. "Musel jsem se naučit pracovat rychleji." Čehož nelituje: zažil prý díky tomu své nejsoustředěnější natáčení. "Měl jsem výhodu, že se natáčelo v Hamburku, kde žiji, s místním štábem. Takže jsem mohl využít vlastní město jako filmový ateliér," komentuje nečekané výhody režisér.

A dodává, že při tomto tempu nelze být perfekcionista jako Stanley Kubrick a točit jedinou scénu nastokrát. "Musíte se spolehnout na instinkt. To se mi líbí. Objevil jsem, že mi tento způsob práce vyhovuje."

Možná i díky soustředěnému tempu patří Odnikud k nejemotivnějším filmovým zážitkům uplynulého roku. Drtivý thriller, který přitom ukazuje potíže dnešní Evropy nezvyklou optikou. Očima nedokonalé matky, která má vzhledem k prožité tragédii morální právo na své slabosti, včetně úniku k drogám. Pohledem manželky tureckého imigranta, který se navzdory prohřeškům a vlastním pochybením snažil začlenit do společnosti, dokud ho o život nepřipravil teroristický čin neonacistů. Je to film výbušný, žánrový a divácký, ale přitom temný a pevně ukotvený v realitě.

A Fatiha Akina zklamala jen jediná věc. "Většina kritiků film příliš chválí. A já nechci být politicky korektní filmař," poznamenává tvůrce, který by byl rád, pokud jeho snímek přispěje ke schopnosti dnešní společnosti debatovat o otázkách rasismu.

Související