O svérázném umělci Luboši Plném se častěji začalo mluvit teprve minulý rok. Jako jediný český autor vystavoval na Benátském bienále, a to rovnou v mezinárodní expozici, kterou vybírala Christine Macelová, šéfkurátorka pařížského Centre Pompidou. Stejné muzeum do své sbírky již dříve koupilo dvě Plného práce.

Umělec samouk Plný se trochu podivuje, že někoho zajímají jeho anatomické autoportréty − sám je považuje za soukromé deníkové záznamy. Nyní jsou k vidění na velké výstavě v pražském Centru současného umění Dox spolu s bizarními erotickými objekty nebo se záznamy akcí, během nichž si umělec například propichoval obličej.

Plný se od dětství toužil stát akademickým malířem, ale nedařilo se. Několikrát marně skládal zkoušky na pražskou Akademii výtvarných umění, nakonec se tam v 90. letech minulého století nechal zaměstnat jako model.

Práci bral velmi vážně, začal kvůli ní sportovat, aby si vypracoval tělo. Šest let, která na škole strávil, dodnes považuje za nejdůležitější ve svém životě. Své působení na akademii, jež délkou odpovídá magisterskému studiu, se rozhodl uzavřít "diplomovou prací". Shromáždil pro ni sérii fotografií, na nichž nahý pózuje jako postava ze slavných uměleckých děl.

Snímky doplnil posudky umělců a pedagogů, jimž stál modelem, lékařským posudkem i oponenturou a spolu se žádostí o udělení dosud neexistujícího titulu zvaného akademický model to celé zaslal tehdejšímu rektorovi školy Jiřímu Kotalíkovi.

Vysněný titul v roce 1999 "za oddanou službu věci umění" skutečně získal. Od té doby své obrazy místo podpisu označuje kulatým razítkem s nápisem "akademický model Luboš Plný".

Mezi umělci, kteří Plného v získání titulu podpořili, byl například výtvarník Pavel Opočenský. "Hloubka a rozsah jeho výkladu role modelu se nedá srovnat s ničím menším než mnohaletým konceptuálním projektem," hodnotí sochař.

Plnému se přirovnání ke konceptuálnímu umění nelíbí, stejně jako příliš nesouhlasí se škatulkou art brut, kam jej zařadili autoři souborné výstavy v pražském Domě U Kamenného zvonu roku 2006 či o devět let později jiné skupinové přehlídky v Doxu.

Jenže právě takový charakter Plného práce mají: anatomické obrazy kreslené barevnými tušemi a akrylovými barvami jsou neškolené, působí obsesivně, až chorobně, naproti tomu některé objekty vznikly jako zhmotnění systematicky opracovávané myšlenky. Například když Plný celý rok jezdil po Praze městskou dopravou na neplatnou jízdenku a o všech jízdách si vedl záznamy.

Zažít autora

Luboš Plný svými díly v pražském Centru současného umění Dox dvakrát provede diváky – komentované prohlídky se uskuteční 28. ledna a 11. března vždy od 16 hodin.

Po osmi měsících, kdy jej minulo 49 revizorů, to nevydržel a o svém černém pasažérství, jež označil za uměleckou akci, napsal dopravnímu podniku. Přiložil i svou fotkou a žádal, aby ve stanicích byly vylepeny plakáty ve stylu "hledá se". Prvnímu revizorovi, který jej chytne, sliboval nejen zaplacení pokuty, ale také malý dárek a vlastnoručně podepsanou podobenku.

Dopravní podnik k velké radosti umělce odpověděl. Dopis s odmítnutím se stal součástí vystavených záznamů.

Jiným konceptem je sbírka Plného "vatiček" z pupíku. Umělec, který většinu roku nosí mikinu či svetr na holém těle, si všiml, že se mu v pupíku hromadí vlákna z chlupaté textilie. Začal je sbírat a lepit na arch papíru jako svéráznou botanickou sbírku.

Z pečlivých záznamů je možné vyčíst, jaký svetr měl na sobě ten který den nebo kdy bylo teplo a žádná vatička se nevytvořila, protože si oblékl tričko.

Zájem o tělo a biologické procesy Luboše Plného provází od dětství. Jako chlapec pitval zvířata, později se chodil dívat na lékařské pitvy, absolvoval hrobnický kurz. Když musel jít na operaci štítné žlázy, vyprosil si na doktorech obrazový záznam, jímž se pak inspiroval ve svých obrazech.

Dnes kreslí řezy lidského těla v barevně odlišených vrstvách − kosti, orgány, kůže. Jednotlivé části popisuje latinsky, česky i anglicky, vytváří pseudovědecké mapy. Zároveň do obrazů vpisuje i záznam o jejich vzniku.

Kdykoliv se postaví před plátno, na okraj obrazu zapíše datum a aktuální čas. Stejným způsobem se pak Plný "odhlásí", když malovat přestane. V momentě, kdy obraz dokončí, spočítá, kolik času s ním strávil. Píše na něj také svůj věk, který nepočítá na roky, nýbrž na hodiny.

Výstava

Viva Luboš Plný!
Kurátoři: Ivana Brádková, Nadia Rovderová a Terezie Zemánková
Centrum současného umění Dox, Praha, výstava potrvá do 12. března.

Nezdá se, že by tvorba byla pro Luboše Plného cílem, spíše je do detailu promyšleným nástrojem, jak co nejplastičtěji zachytit sebemenší okamžik svého života. "Kolik banalit člověk zažije," prohlašuje umělec fascinovaně a dodává: "Těch důležitých věcí je jen pár."

Proto se podivuje nad tím, že jeho práce někdo kupuje a vystavuje, proto také za umění nikdy nepovažoval svou nejdrastičtější akci z roku 2003, při níž si sám ševcovskou nití prošil obličej.

Začal partiemi kolem očí, pak si zašil pusu a na závěr si k sobě nechal přišít i předloktí obou rukou. "Když jsem si na začátku propíchl kůži nad okem, myslel jsem, že to vzdám. Když ale bolest pominula, nešlo to nedokončit," říká Luboš Plný v dokumentu České televize, který je součástí výstavy v Doxu.

Sešívání, při němž se nechal fotografovat, pro něj bylo prý jen fyzickou zkouškou. "Naskočily mi endorfiny, byl jsem šťastný, asi týden jsem z toho žil."

Dílo Luboše Plného do světa dostal pařížský sběratel a specialista na art brut Bruno Decharme. Díky němu se Plného práce objevily na výstavách v New Yorku, Hirošimě či v Paříži, kde si jej všimla kurátorka loňského benátského bienále. Jeho první velká tuzemská přehlídka v pražském Doxu potrvá do 12. března.

Související