Krištofu Kinterovi bude letos pětačtyřicet. Už ve svých počátcích byl pokládán za výjimečný talent, který bylo užitečné sledovat. V letech 1999 (kdy zrovna ukončil studia na Akademii výtvarných umění), 2001 a 2003 získal nominace na Cenu Jindřicha Chalupeckého, ale nikdy ji nedostal. Kupodivu. Ve svých sochách, objektech nebo instalacích komentuje postmoderní společnost, aniž by sklouzl k prvoplánovým zjednodušením.

Vstupuje do ulic, do veřejného prostoru, překvapuje. Můžeme ho klidně nazvat angažovaným autorem. Svoje postoje však nedává okázale najevo jako umělci, kteří z angažovanosti dělají hlavní devízu, protože je zajímavější než jejich tvorba: odejmete-li jim tuto rádoby ušlechtilou nálepku, podstata splaskne do nicoty.

jarvis_5a574e51498ec211046fd80d.jpeg
Demon of the Growth II (Démon růstu) jako možná metafora bezbřehé ambicióznosti
Foto: Profimedia

Ladění

Dražba s Kinterou

◼ Sotva stihl vystěhovat všechny artefakty z Rudolfina a už Krištof Kintera pracuje na nových projektech. V rámci pražského týdne módy se v sobotu 17. března bude v Clam-Gallasově paláci na Mariánském náměstí v Praze dražit dílo, které se rozhodl vytvořit speciálně pro tento slavnostní večer.
◼ Výtěžek z charitativní aukce, kterou pořádá magazín Hospodářských novin PROČ NE?! společně s Mercedes-Benz Prague Fashion Weekem, by měl Nadaci Terezy Maxové dětem přinést nemalý finanční obnos.
◼ Co přesně Krištof Kintera vytvoří? To se dočtete v příštím vydání PROČ NE?!, které vychází 8. února 2018.

Na výstavu v Rudolfinu ladil Krištof Kintera v předchozích letech formu v zahraničí, kupříkladu v Muzeu Jeana Tinguelyho v Basileji (2014), v Kunsthal Rotterdam (2015) nebo v Collezione Maramotti v severoitalském městě Reggio Emilia (2017). Znamená to, že jeho aktivity se neomezují jenom na zdejší prostředí. Je viditelný také v zahraničí, kde jej nevystavují jen jako pouhou kuriozitu z Východu, jak se to někdy bohužel ještě stává, ale proto, že jeho umění v sobě nese univerzálně srozumitelné poselství.

Ostatně Krištof Kintera už dlouhodobě svoje díla, ale i přehlídky pojmenovává v angličtině, rudolfinská výstava se jmenovala Nervous Trees, rotterdamská Your Light Is My Life a basilejská zase I am not you. Je přesvědčen, že je to stejné jako s názvy písniček: "Angličtina je na to prostě nejlepší. Je frázovitá a globální. Názvem se vytyčuje směřování díla, naznačuje se úhel pohledu, jak ho vnímat."

Dá se říci, že Kintera je už mezinárodní hvězda − jakkoliv to bere s rezervou a tvrdí, že tomu nechce přikládat hlubší význam. Když to říká, nepůsobí to jako póza. Je na něm znát, že má sebevědomí. Jakmile vás totiž přijmou v Basileji, městě, kde se koná nejvýznamnější světový galerijní veletrh, navíc v tak prestižní instituci, jakou Museum Tinguely na břehu Rýna bezesporu je, tak se zařazujete mezi uměleckou elitu.

jarvis_5a574e52498ec211046fd811.jpeg
Postnaturalia je vizionářským dílem, o němž se bude ještě dlouho mluvit.
Foto: Profimedia

Co se týká anglických pojmenování, výjimku učinil v případu výstavy v Městské knihovně, kterou mu Galerie hlavního města Prahy uspořádala v roce 2012 jako velkou retrospektivu. V této souvislosti zazněly hlasy, že mít výstavu v Rudolfinu po pěti letech je příliš malý odstup na to, aby mohl ukázat posun ve svém umění. "Jo, to jsem zaznamenal," přikyvuje, když se scházíme v galerii ve čtvrtek 4. ledna, týden po skončení výstavy. Krištof Kintera se opírá o bednu, do které byly právě naloženy jeho exponáty, kolem pobíhají siláci v montérkách, občas se zeptají, co mohou odnést nebo odtlačit, protože bedny jsou natolik velké, že musí mít kolečka.

Předtím jsem se s ním naposledy viděl několik hodin před vernisáží, když se výstava dokončovala a ve vzduchu se vznášelo očekávání. "Podle těch kritiků jsem se měl asi po Městské knihovně někam uklidit a nedávat o sobě ještě nějakou dobu vědět. Nejsem člověk, který se musí za každou cenu prosazovat. Jsem zvyklý si všechno vydřít. Nedokážu jen tak sedět a nic nedělat. Proto jsem měl dostatek věcí, které jsem mohl ukázat. A taky: kdo by odmítl nabídku na výstavu v Rudolfinu?"

jarvis_5a574e52498ec211046fd815.jpeg
Pohybující se Nervous Trees (Nervózní stromy), podle nichž byla pojmenovaná výstava.
Foto: Profimedia

Fenomén Rudolfinum

Galerie Rudolfinum se od roku 1994, kdy začala existovat, stala nejprestižnější českou galerií. Mít zde výstavu je pro současné umělce dokonce větším uznáním než se prezentovat v Národní galerii, i když také ona − s nástupem Jiřího Faita na post generálního ředitele − po letech stagnace nabírá na síle. Jenže dobývat pozice je dlouhodobý proces. Za vážností Galerie Rudolfinum hledejme nepřetržité působení jejího ředitele Petra Nedomy, který v novorenesanční budově, postavené podle návrhu Josefa Zítka v roce 1884, uspořádal sto výstav, přičemž pod polovinou z nich je podepsán jako kurátor či spoluautor.

jarvis_5a574e52498ec211046fd819.jpeg
Na vrchol instalace Public Jukebox se stoupalo po polystyrenovém svahu.
Foto: Honza Mudra

Rudolfinum vzniklo jako nadčasová víceúčelová stavba pro potřeby filharmonie a umění, jeho hlavní schodiště, směřující na náměstí Jana Palacha, patří k nejkrásnějším místům na setkání v Praze. Hudebníkům náleží jižní část, výtvarníkům severní: výstavní sály jsou rozložené kolem velkolepé dvorany. Je to vznešené prostředí, s nímž se umělci musí do jisté míry porvat, a každá výstava je proto výzva: nenechat se vší tou krásnou symetrií a nenápadně elegantní zdobností přehlušit. Pro přístup Petra Nedomy je podstatné, že se rozhodl nejlepší české umělce konfrontovat s předními zahraničními tvůrci.

Klíčovou byla výstava Síla paměti Louise Bourgeoisové v roce 1995, protože jsme měli vůbec poprvé možnost setkat se s tvorbou světově oceňované americké autorky, to samé můžeme říct o přehlídce Cindy Shermanové, jež si ji dokonce v roce 1998 sama instalovala, stejně jako Nan Goldinové (1999). Osobně mě nadchlo zvláště setkání s dílem německého malíře Nea Raucha (2007) a Číňana Zhangha Xiaoganga (2008), jejichž obrazy dokázaly, jakou sílu může mít tradiční médium malby.

jarvis_5a574e52498ec211046fd81d.jpeg
Krištof Kintera přenáší Démona růstu II: jeho příštím domovem bude motolská nemocnice.
Foto: Honza Mudra

Petr Nedoma se nijak netajil, že na samostatných výstavách chce dávat šanci jen těm českým umělcům, jejichž kvality jsou nezpochybnitelné, což souvisí s věkovou hranicí 40 let; ti mladší dostávali příležitost jen na skupinových expozicích. Vždycky se rozhodoval sám − a vytvořil si ojedinělou pozici. Určujícími českými počiny byla zejména hromadná akce vedená Petrem Niklem Hnízda her, která v roce 2000 zaznamenala denní návštěvnost tisíc lidí po dobu šesti týdnů (překonaly ji až Nervous Trees), a sólová přehlídka Skála v Rudolfinu, jež v roce 2004 během deseti týdnů přilákala více než 40 tisíc milovníků tvorby Františka Skály.

Na začátku 21. století šlo o závratné počty. A Rudolfinum se stalo galerií, která se neodmítá, protože posiluje renomé jednotlivých autorů (jsou si toho vědomi jak ti domácí, tak zahraniční) a samotné umění ukazuje ve všech jeho podobách: sochy, instalace, obrazy, fotografie, video, kresby.

jarvis_5a574e53498ec211046fd821.jpeg
U zdi jsou opřené Kinterovy kresby chráněné bublinkovými foliemi.
Foto: Honza Mudra

Překódování

Jubilejní 100. výstava připadla Krištofu Kinterovi, přičemž jako kurátor ji nepřipravoval Petr Nedoma, ale David Korecký, který je ve svých 42 letech o generaci mladší než ředitel; v Rudolfinu pracuje od roku 2012. Uspořádal podnětné přehlídky německé fotografce Barbaře Probstové (2014) nebo britskému sochaři Rogeru Hiornsovi (2015). Zvláštní zmínku si zaslouží výstava Jiřího Černického, protože ukázala, jak se dá na chladnou architekturu Rudolfina aktivně působit a využít ji ve prospěch umělcovy tvorby.

Jakousi trade mark Kinterova díla je mobilita jeho objektů, poháněných důmyslně skrytými motůrky.

U Kinterovy přehlídky se vše, co se předtím Koreckému podařilo s Černickým, ještě znásobilo. Totální proměna galerie vyžadovala totální nasazení, protože se do ní musely rozmístit věci dovezené v osmi kamionech. Výtvarník přesně věděl, co chce s Rudolfinem udělat, v katalogu je otištěn prvotní plánek, podle něhož postupoval při osidlování galerie. Na svých záměrech nemusel nic měnit. Obrátil zaběhnutý tok prohlídky. Využil všech sedmi místností, včetně té, kde měl kdysi při návštěvách Národního shromáždění, které v Rudolfinu zasedalo v období 1919−1941, kancelář prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Pro potřeby umění ho poněkud paradoxně vrátil až neblaze proslulý říšský protektor Reinhard Heydrich. Odtud se zpravidla divák vypravil vlevo, nyní se ubíral vpravo. Umělec dokonale překódoval galerii, asi jako když dobře promícháte karty, takže i člověk, který byl v Rudolfinu mnohokrát, najednou nevěděl, kde se ocitl.

jarvis_5a574e53498ec211046fd825.jpeg
Rozložení objektu poskládaného z osmi desítek praček vyžadovalo lezecké schopnosti. Budou se stěhovat do Svitav, aby z nich opět vzniklo umělecké dílo.
Foto: Honza Mudra

Jednotlivé exponáty na sebe hladce navazovaly, aniž by bylo znát nějaké slabé místo, kde by výstava ztratila rytmus − a nudila. Uvědomil jsem si to především ve dvojici menších rohových sálů, které zpravidla při všech expozicích sloužily spíše jako odpočinkové kouty, a proto se do nich vkládaly okrajové exponáty: Kintera v těchto "přechodových zónách" nechal snížit strop a zaplnil je desítkami kreseb, které jsou jeho oblíbenou disciplínou. Autorova poetika se zde ještě zhustila!

Použiji příměr ze sportu. V cyklistice jsou nejobtížnějšími pasážemi vrcholy stoupání. Kdo na kopci svěsí nohy, prohrává. Šlapat se musí i dolů, jinak se vytratí energie. Krištof Kintera je zkušený cyklista (autor pomníku Bike to Heaven, jenž byl věnován cyklistům usmrceným při dopravních nehodách v Praze) a v mládí − než upsal duši umění − běhal závodně patnáctistovku: na ni musíte mít v sobě rychlost i vytrvalost. Obojí očividně neztratil.

jarvis_5a574e53498ec211046fd829.jpeg
Pauza během deinstalace výstavy (čtvrtek 4. ledna 2018)
Foto: Honza Mudra

Podle mě nejzávažnější dílo výstavy, rozsáhlá instalace Postnaturalia, jež oznamuje vznik nové přírody ze zmutovaných součástek nejrůznějších odumřelých elektrospotřebičů, se přeplazilo do vedlejší laboratoře, aby zde bylo plynule vystřídáno neméně fascinujícím objektem Démon of the Growth II, poskládaným z fotbalových míčů, menších balonků, baněk a jiných sférických koulí. Když jsem šel několikrát při různých prohlídkách kolem něj, zdálo se mi, že opravdu pozvolna narůstal… Nervous Trees zase dostaly velký prostor potřebný k tomu, aby se mohly pohybovat, což se tak vždy dělo v nepravidelných − velmi znervózňujících intervalech, jako by chtěly diváka překvapit. Jednou z typických stránek Kinterova díla, ba jakousi trade mark, je mobilita jeho objektů, poháněných důmyslně skrytými a zároveň výkonnými motůrky.

Distribuce

V Rudolfinu byla v tomto smyslu největším počinem instalace We All Want to Be Cleaned, kterou si ještě v průběhu výstavy zakoupil galerista Zdeněk Sklenář. Shodou okolností jsem jej potkal 22. prosince vzápětí poté, co si transakci domluvil; právě vycházel z Rudolfina. "Udělal jsem si radost!" zvěstoval. Prý pod stromeček. Získal 80 automatických praček, z nichž 62 je funkčních. Nevím, jakou částku do olbřímího díla investoval, prozradil mi pouze to, že ho nechá převézt do Svitav, kde má v klidu čekat, uskladněno v průmyslové hale, než bude opět někde vystaveno. Od Sklenáře se dozvídám, že už je také majitelem dvojice nervózních stromů, které ovšem brzy představí ve svojí nové výstavní síni v centru Prahy, protože jejich velikost je přiměřená běžným galerijním prostorům.

jarvis_5a574e53498ec211046fd82d.jpeg
Rudolfinum opouštějí mohutná chapadla kabelů – jedna z možných podob budoucí přírody.
Foto: Honza Mudra

"Je to tak," potvrzuje Krištof Kintera. Výstava mizí před očima. "Démon růstu bude zase v motolské nemocnici, hned ve vstupním respiriu. Je to radostná věc, přitom bude vystavena na místě, které je spojováno s traumatickými zážitky. Možná někdo díky tomu přijde na jiné myšlenky… Inicioval to můj kamarád profesor Robert Lischke, odborník na transplantaci plic, který se také zajímá o umění. Hlavně je to skvělý člověk. Dávám jim to zadarmo." Úplně zadarmo? "No jasně. Je to pro mě radost." Odmlčí se. Po pár vteřinách naváže: "Z mé strany v tom ale není jenom altruismus, chovám se zároveň pragmaticky. Hmota se musí totiž nějak distribuovat. A také správně uskladnit."

Pro některé exponáty si přijíždějí sběratelé, kteří je na výstavu zapůjčili, osobně: udělali to rádi, protože vědí, že hodnota jejich děl účastí na důležité výstavě o něco povyroste. Zase si je doma postaví na místo, kam patří. Polovina Postnaturalie se bude převážet do italského Reggio Emilia, kde bude trvalou součástí Collezione Maramotti − o její menší části uvažuje Národní galerie v Praze. Další transportní vozy se zbytky výstavy budou směřovat do Kinterova ateliéru v Modřanech, kde vše původně vzniklo.

Epilog

Vidět zástupy lidí všech generací vstupující prakticky nepřetržitě do výstavní síně − to je v českém prostředí pořád ještě unikátní událost. Bylo to, jako by se protrhla přehrada. Mohli jste sledovat nejrůznější projevy emocí, od radosti přes hloubání, zkoumání až po naprostý úžas. V každém týdnu se návštěvnost pohybovala mezi osmi až čtrnácti tisícovkami, jenom poslední den si přišlo výstavu prohlédnout přes pět tisíc lidí. Svou roli určitě sehrála skutečnost, že výstava byla zadarmo, což umožnila spolupráce Galerie Rudolfinum s Nadačním fondem Avast. Pokud by se muselo platit, pravděpodobně by byl počet o několik desítek tisíc nižší. Takhle se lidé mohli na výstavu podívat opakovaně − kolikrát se jim zachtělo. V roce 2016 mohli v obdobném termínu navštívit výstavu Loni v Marienbadu, ale volného vstupu využilo patnáct a půl tisíce lidí. Letos na podzim by ve stejném režimu měla proběhnout přehlídka Petra Písaříka, takže budeme moct porovnávat. Krištof Kintera nastavil v tomto ohledu laťku velmi vysoko.

jarvis_5a574e53498ec211046fd831.jpeg
V tomto sále dosahovala až pod strop umělcova laboratoř. Lidé se pohybovali po lešení.
Foto: Honza Mudra

"Z toho, že přišlo tolik lidí, mám samozřejmě radost," říká. "Současně si ale uvědomuju, že množství návštěvníků není přímým ekvivalentem kvality. Pokud ale vím, že jsem pro výsledek udělal všechno, co jsem mohl, tak bych se nezhroutil, ani kdyby jich sem zašla jen stovka. Jistě, takhle je to mnohem lepší."

Zajímá mě, jestli mu není líto, že všechno úsilí, které do výstavy vložil, se najednou rozplyne a zůstanou jenom fotky a vzpomínky. Myslel jsem, že propadne nostalgii, ale je to naopak.

"Jsem rád, že skončila."

Opravdu?

"Jo. Chci se posunout dál."

Kam?

"Příští výstavu možná udělám v lese."

To je prima. Do lesa chodím ještě raději než do galerií.