Nadcházející grand opening, jak si Národní galerie zvykla každý půlrok nazývat otevření nové výstavní sezony, bude ve čtvrtek v pražském Veletržním paláci poprvé mít i jinou než slavnostní atmosféru. Loňský rok neskončil jen pozitivními čísly dokládajícími narůstající návštěvnost a větší mediální ohlas.

Krátce před Vánocemi teoretička umění Tereza Stejskalová uveřejnila ostrou kritiku a svým textem pro server Artalk.cz nazvaným Jak jsem spolupracovala s Národní galerií prolomila hráz. Pojmenovala problémy, o nichž se v umělecké komunitě už dlouho vědělo, avšak ze solidarity s otevírající se institucí mlčelo.

"Výsledek spolupráce s Národní galerií je únava, frustrace a pocit, že mě někdo vysál," napsala Stejskalová. V článku vylíčila martyrium, které prožívala jako externí kurátorka při přípravách výstavy Biafra ducha ve Veletržním paláci. Přehlídka pojednávala o studentech z třetího světa, kteří v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století navštěvovali zdejší univerzity, zejména FAMU.

"Na poměrně náročnou instalaci s velkým množstvím projekcí nám byl přidělen pouze jeden člověk. A tak den před vernisáží projekce nebyly nainstalovány. Poslední den se odehrál v panice. Všechno se nakonec stihlo, ale nebyl čas projekce vyzkoušet a doladit," napsala Stejskalová.

Výsledek nebyl dokonalý, zvuk historických filmů a titulky úplně neseděly, některá sluchátka nefungovala. I tak by prý kurátorka se spoluautorem výstavy Zbyňkem Baladránem na nepříjemné přípravy taktně "zapomněli", kdyby galerie nedostatky odstranila. Místo toho však přibyly další, například začala kolabovat videa. Národní galerie nezajistila, aby projektory někdo s koncem návštěvních hodin vypínal. Ani přes urgence se problém nepodařilo do konce výstavy zcela vyřešit.

Poté, co Stejskalová zveřejnila své špatné zkušenosti, začali se připojovat další − jako první vystoupila Zuzana Brikciusová, hlavní autorka výstavy Charta Story, která je až do ledna 2019 instalovaná v Salmovském paláci na Pražském hradě. Ve své reakci pod článkem Stejskalové píše o nespolehlivosti, šlendriánu, a dokonce zlé vůli Národní galerie. Stěžuje si, že generální ředitel galerie Jiří Fajt mnoho nasliboval, a nedodržel.

Zahájení výstavy Charta Story se místo v lednu, kdy měla Charta 77 výročí, odehrálo až v březnu, zamýšlené dvě přehlídky byly sloučeny v jednu a doprovodný lektorský program zrušen. Realizací výstavy navíc ředitel podle Brikciusové pověřil kurátorku "s antichartistickým backgroundem", zaměstnanou v Národní galerii od konce sedmdesátých let.

O špatných zkušenostech se rozhodla promluvit také ředitelka Společnosti Jindřicha Chalupeckého Karina Kottová, která před dvěma lety organizovala výstavu Ceny Jindřicha Chalupeckého ve Veletržním paláci. "Samotnou výstavu jsme chodili obden kontrolovat, protože opakovaně nefungovaly videoprojekce, díla nebyla na svém místě a podobně. Taková spolupráce je skutečně frustrující," popisuje Kottová.

Vzpomíná na nemilé překvapení, když se roku 2016 − tři dny před vyhlášením finalistů respektované ceny pro mladé výtvarníky − dozvěděla, že Národní galerie mění umístění výstavy. Do té chvíle Chalupeckého cena počítala s gotickými sály Anežského kláštera. "Museli jsme narychlo najít jiný prostor, nakonec nám vyšli vstříc s prostorem Korsa, o kterém jsme také původně uvažovali," říká Kottová v narážce na část Veletržního paláce.

Kvůli těmto nepříjemnostem si nakonec pořádající Společnost Jindřicha Chalupeckého prý vyjednala o něco lepší finanční podmínky, byť Národní galerie na výstavu stále přispěla relativně malou částkou. A ještě požadovala, aby byla uváděna jako spoluautor.

"Tato situace trvá dodnes," stěžuje si Kottová, která nyní pro Veletržní palác připravuje další podzimní výstavu letošních finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého.

"Podmínky spolupráce jsou dlouhodobě nejasné a upřesňují se až velice pozdě, přičemž Národní galerie by ráda poskytovala prostory bez další finanční nebo produkční podpory. Potom by ale měla být uváděna spíše jako partner než spoluorganizátor výstavy, na čemž nicméně trvá," dodává Kottová.

Kritické připomínky má rovněž kurátor Jiří Ptáček, který loni ve Veletržním paláci zorganizoval výstavu výtvarníka Epose 257 zvanou Retroreflexe.

"Epos si na výstavu najal vlastní lidi, protože galerie nemohla žádné vyčlenit. Všichni byli delegovaní na realizaci jiných souběžných výstav. Měl nám sice pomáhat kurátor František Teplý, ten ale zároveň chystal instalaci Brianu Enovi a Janu Nálevkovi. Moc jsme ho během práce na naší výstavě neviděli a když, bylo vidět, že je absolutně přepracovaný," popisuje Ptáček, podle nějž v Národní galerii není dost lidí na to, aby požadovanou práci zvládli.

Ke cti vedení instituce slouží, že kritiky neodmítá. Hned zkraje roku generální ředitel Jiří Fajt uspořádal veřejnou diskusi, kde nedostatky uznal. "Mě zajímají nejenom pozitivní zkušenosti s fungováním instituce, které podstatně převažují, ale zejména ty negativní. Pokud mají věcný základ, považuji je za důležitou reflexní plochu naší činnosti," tvrdí Jiří Fajt.

Ředitel, který galerii vede od roku 2014, produkční problémy vysvětluje transformací. "Nová dramaturgie měla obnovit zájem veřejnosti, chtěli jsme dát najevo, že Národní galerie ještě žije a že ji společně budeme schopni povznést na slušnou mezinárodní úroveň. Atraktivní výstavní projekty, mnohdy dovezené ze zahraniční nebo vzniklé se zahraniční spoluprací, však nebylo možné organizovat ve starém neflexibilním systému," tvrdí Fajt, podle nějž si zaměstnanci museli osvojit nové pracovní návyky.

"Všechno se nám jistě nedaří tak, jak bychom chtěli, pro popis naší aktuální situace je tak asi nejtrefnější jeden ze základních Murphyho zákonů: 'Jestliže jde vše podle plánu, stala se někde chyba'," vtipkuje Fajt.

Na otázku, zda zaměstnanci galerie nejsou zahlcováni prací nad své kapacity, odpovídá nepřímo. Atraktivita galerie prý vzniká především krátkodobými výstavními aktivitami, proto instituce ročně připravuje na tři desítky projektů. "Od velkých a středně velkých výstav přes menší grafické kabinety a díla sezony až po jednotlivé umělecké intervence v našich budovách," vyjmenovává ředitel, byť uznává, že by tomu měl odpovídat i dostatečný počet zaměstnanců. Proto říká, že hlavně v posledním roce hledají kvalitní specialisty, kteří by jejich týmy doplnili.

Za problémový "evergreen" Fajt považuje bezpečnostní službu, která nemá kompetence kustodů − zaměstnanci ochranky například nemohou obsluhovat audiovizuální přístroje na výstavách. K tomu, aby situaci změnil, by prý Fajt potřeboval navýšit počet systematizovaných míst v galerii zhruba o dvě stovky. "O tom však státní správa dodnes bohužel nechce ani slyšet," lituje.

Kritici Národní galerie jsou otevřeností ředitele potěšení, i když skepse zůstává. "Z diskuse s ředitelem jsem získala dojem, že galerie produkuje program, na který nemá kapacity. Chtějí zaplnit prostor. A rozdělují projekty na ty, které jsou mediálně vděčnější, často důležité mezinárodní spolupráce, a na ty se pozornost instituce upírá víc. Ostatní projekty vypadávají," shrnuje kurátorka Tereza Stejskalová.

Karinu Kottovou více než nekompetentnost bezpečnostní agentury trápí neprofesionální jednání. "V Národní galerii se často střídají zaměstnanci i na poměrně vysokých pozicích, produkční mají očividně na starosti větší množství projektů, než jsou schopni zvládnout, mezi koncepčními pracovníky pravděpodobně existují větší názorové neshody. My jako partnerská organizace často stojíme ve střetu zájmů různých stran, které namísto toho, aby společně utvářely jednu fungující, nebo alespoň pozitivně se transformující instituci, spolu netáhnou za jeden provaz," soudí a dodává, že nefungující video na výstavě je "až ten nejviditelnější důsledek mnohem obsáhlejších problémů".

Kurátorovi Jiřímu Ptáčkovi se zdá, že Jiří Fajt se ani pod vlivem kritiků nechce k ničemu zavázat. "Je důležité, že se ředitel ke kritice snaží postavit. Ale řekl bych, že to nedělá úplně čelem. Bojí se jasného příslibu," míní Ptáček, jakkoliv oceňuje, že Fajt se kritiku alespoň pokusil reflektovat. "Je vidět, že mu na české umělecké scéně záleží, rozhodně víc než bývalému vedení. Dříve určití umělci věděli, že v Národní galerii vystavovat prostě nebudou," dodává Jiří Ptáček.

Související