Od našeho zpravodaje z Londýna - Příchod Nigela Kennedyho mezi filharmoniky se podobá příletu exotického papouška k tučňákům.

Mezi vzpřímené hráče v černé a bílé vkročí výstředně barevný anglický houslista, nejčastěji oděn v keckách a odrbaném tričku. Se všemi si ťuká pěstmi, jako by včera byli na tahu, do publika kopne fotbalový míč nebo zakřičí nějakou nehoráznost typu "Už tři dny jsem se nemyl!" Ale než se ctihodní abonenti stihnou rozhořčit a požadovat vrácení vstupného, spustí například Elgarův houslový koncert. A hraje tak fantasticky, že posluchači lapají po dechu.

Podobně tomu bylo před deseti lety, kdy Kennedyho debut na festivalu Pražské jaro vyvolal debaty nejen o kvalitách jeho provedení Mozarta a Beethovena, ale také o tom, co si to ten člověk sakra dovoluje. Další příležitost, tentokrát už prosta formalit, se Pražanům naskytne 14. března v Kongresovém centru, kam Kennedy přiveze aktuální koncertní poctu skladateli Georgi Gershwinovi.

V sobotu s ní završil šňůru osmi vyprodaných koncertů v nejznámějším londýnském jazzklubu U Ronnieho Scotta. Byla avizovaná jako jeden z vrcholů sezony a skutečně jím byla.

Ani v jedenašedesáti letech se Kennedy nebere vážně. Na pódium přihopká ve fotbalovém dresu, při hraní si hlasitě dupe do rytmu. S basistou předvedou malou hereckou etudu − předstírají, že neumí číst noty. Jako rocková hvězda houslista divačkám hází ručník, jímž si otřel pot z čela. A když vypočítává Gershwinovy jazzové standardy, které jsou na programu, v názvu každého nějaké slovo vymění za glove, anglicky rukavice: "Budeme hrát Rhapsody in Glove, How Long Has This Been Gloving On, pak I Gloves You, Porgy…" Distingovaný gentleman v přední řadě zahýká smíchy a manželka ho dloubne loktem: Prosím tě, jsi jak malej!

Ano, Kennedy v mužích probouzí děti, ale je to jenom hra, jeho celoživotní vzdor tlakům, které na nepřizpůsobivého interpreta vyvíjel přísný svět klasické hudby. Proto se mu začal vzpouzet. V 80. letech minulého století se Kennedy etabloval nahrávkou Elgarova houslového koncertu a především Vivaldiho Čtverem ročních dob, které se tehdy s třemi miliony výlisků stalo nejprodávanější klasickou nahrávkou všech dob.

Pak ale následovala lítá bitva s agenty a promotéry, během níž hudebník pět let nekoncertoval, na protest proti marketingovým kampaním si nechával říkat jen Kennedy, popřípadě The Nige. Do koncertních sálů nosíval elektrické housle a zařazoval Hendrixe, spolupracoval s rockery. Tak nějak uvízl mezi žánry.

Do Prahy prvně přijel v době, kterou lze zpětně označit za začátek polské éry. Kennedy si našel polskou manželku, najal Poláky do svého Orchestra of Life, natočil koncerty méně známých polských romantických skladatelů Emila Mlynarského a Mieczyslawa Karlowicze. Po večerech jamoval s muzikanty v krakovském jazzklubu U Muniaka a nakonec hrál klezmer s triem Kroke − mimo jiné také roku 2009 na festivalu židovské kultury Devět bran v pražské Valdštejnské zahradě.

V Polsku žije Kennedy střídavě dodnes a najal tam i dva členy sestavy, s níž nyní uvádí Gershwina: violoncellistku Beatu Urbanekovou a kontrabasistu Tomasze Kupiece. Nezvyklé komorní kvinteto doplňují hráči na akustickou kytaru Rolf Bussalb a především Američan Howard Alden, virtuos na sedmistrunnou kytaru, jenž koncem 90. let natočil hudební podkres pro film Woodyho Allena o muzikantovi zvaný Sladký ničema.

Ten snímek vycházel z hudby, jakou na přelomu 30. a 40. let hrávali kytarista Django Reinhardt s houslistou Stéphanem Grappellim a které se říkalo cikánský jazz. Je to jeden z výchozích bodů také pro nynější sestavu Kennedyho, jenž byl v mládí Grappelliho žákem.

Po vzoru živelného gypsy swingu teď ani Kennedy nepoužívá bubeníka, rytmus i harmonii nechává určovat kytaristy. Sám si z Gershwinových písní vyzobává melodické linky a improvizuje. Jako vždy má fantastické frázování a intonaci, se smyčcem zachází až teatrálně, přepaluje kontrasty − z jemných tichých pasáží skáče hned k absolutnímu nasazení.

Podobně jako kdysi Mozarta ozvláštňoval ulítlými kadencemi, také v Gershwinovi při improvizovaných pasážích na houslích vytváří až rockové riffy.

Pro jazzový rytmus má cit, což potvrdí uprostřed koncertu. Sedne za klavírní křídlo a neomylně na něj sází synkopu za synkopou. V londýnském jazzklubu tím nikoho neoslní, ale stejně: na hráče s klasickou průpravou je Kennedy neobyčejně pokročilý jazzový improvizátor.

Tentokrát navíc zjevně vymyslel aranžmá, která i otřepané hity jako Summertime mění v příjemnou muziku na pomezí swingu a vážné komorní hudby − v jednu chvíli cellistka s kontrabasistou hbitými ostinaty vytvářejí kontrapunkt v hlubším rejstříku. Kytarista Howard Alden se zase blýskne ve vypjatém okamžiku, kdy hraje obouručně, to znamená oběma prsty přiklepává tóny na hmatníku jako nějaký rocker typu Eddieho Van Halena.

Kennedyho excentrické chování je dvojsečná zbraň: pro klasickou hudbu zaujalo tisíce lidí, již by na koncert možná jinak nešli. Zároveň ale odvádí pozornost od muziky na interpreta, který někdy dělá opičky za každou cenu.

Kennedy už schytal nelichotivé přirovnání k pianistovi Liberacemu a v klasické hudbě si to definitivně rozházel, když osočil hvězdné interprety, že hrají "jeden jako druhý", a školy kritizoval, proč je k tomu vychovávají.

S dirigenty už houslista nevystupuje vůbec, označuje je za "přeceňované mávače rukama", prý "nikdo normální nechápe, k čemu vlastně jsou". Když se ho po tomto výroku vylekaný novinář britského listu Guardian ptal, zda mezi dirigenty nemá přátele, Kennedy se pohoršil: "S dirigenty bych se nezahazoval, mám nějakou pověst!"

Škoda, protože pro pár vtipů je pak Kennedy zbytečně za pitomce, jímž samozřejmě ani omylem není − hudební inteligenci má stejně vyvinutou jako hráčskou techniku.

V posledních letech houslista piluje autorskou tvorbu. Zatímco předloňské album vlastních kompozic My World prošustělo bez většího zájmu, nyní Kennedy napsal dosud nenatočenou suitu Kejklíř z Lublinu na motivy amerického židovského spisovatele Isaaca Bashevise Singera. Místy taneční, jindy melancholické písně s názvuky čardáše i klezmeru v Londýně zazněly až jako přídavek. Ale melodie, kterou houslista hrál unisono s cellistkou, patřila k vrcholům už tak povedeného večera.