Když před někým zmíníte nedožité osmdesátiny Petra Skoumala, snad nikdo se nezachmuří, i když Skoumal tu s námi jistě mohl být déle. Spíše se lidé začnou smát a propadat do vzpomínek: tento skladatel přes večerníčky a písničkářství ve velkém oslovil několik generací. Dnes lze jeho jedinečnost vidět snad ještě jasněji.

Večerníčkový seriál Maxipes Fík vznikl v roce 1976, první série Boba a Bobka tři roky nato. K užité tvorbě do studia Krátký film se dostala řada osobností, která s koncem šedesátých let ztratila svobodnější možnosti vyjádření. Díky tomu i ti, kdo si v titulcích nevšímají autora hudby, nasákli Skoumalovou muzikou z Fíka, králíků z klobouku, Pata a Mata, Malé čarodějnice nebo Příběhů včelích medvídků.

Tato oblast jeho hudby doletěla nejdál: ovšem nejvýznamnější je velkolepé písničkářské dílo s Janem Vodňanským. Už svým prolnutím absurdního a crazy humoru, kritického postoje a lyriky. Snad někdo někdy ve velké studii popíše Skoumalovu schopnost vytvářet "obyčejné" krásné melodie a zároveň postmoderně nahlížet do nespočtu stylů od opery přes budovatelské pochody po Beatles.

V osmdesátých letech si Petr Skoumal přibral na české scéně dost speciální úlohu. Stal se jedním z průkopníků domácích nahrávek v soukromém studiu. Ukázal, že nezávislost je možná: zatímco do státních supraphonských studií byl přístup komplikovaný, Skoumal své písně v klidu vymýšlel a natáčel ve sklepním studiu v pražském Břevnově. "Mnohdy to bylo dobrodružné, člověk dopředu nevěděl, co se povede a co ne," řekl později v rozhovoru o svém sbližování s elektronikou. I distribuční kanál se našel: Jiří Černý písně pouštěl na živých poslechových pořadech, rádia si na ně netroufla.

O tuto Skoumalovu vlastní tvorbu se záhy začali zajímat spřátelení kolegové, kteří stáli o dobrý repertoár: C&K Vocal, Luboš Pospíšil, Michal Prokop. Je zajímavé sledovat Skoumalovy stopy v "opravdové pop-music": profesionálním zpěvákům mnohdy chybí trocha Skoumalovy nevzrušenosti a odstupu. Michal Prokop se ovšem šťastně sžil s písněmi, které udělaly událost z alba Kolej Yesterday: včetně té titulní, jejíž syntezátorový riff je jedním ze Skoumalových direktně hitových momentů.

Připomínka v Supraphonu

Petra Skoumala příští čtvrtek 15. března od 17 hodin připomene večer ve firemní prodejně Supraphonu na pražském Jungmannově náměstí. Koncipovaná je jako "vzpomínková akce na Petra Skoumala, jehož písně i osobnost připomene mimo jiné Jan Vodňanský několika vybranými skladbami z právě vydaného alba Všechno je proměnlivé".

A potom je tu celá story se Skoumalem jako členem Etc… Vladimíra Mišíka. Nerockový Skoumal vyznával pravidlo, že "je dobré občas změnit kód". S Mišíkovou kapelou nejdřív hrál ve studiu a spolupracoval jako autor, několik let však s Etc… přímo hrál a jezdil na turné. Album nazvané Etc… 4 přineslo několik ústředních "skoumalovek" s texty Jiřího Dědečka. Mišík elektronický sound tehdejší kapely nemá v lásce, samotné písně jako milostné Doteky a cynický Návštěvní den ovšem velmi dobře přežívají.

Některé Skoumalovy nahrávky vykazují povahu domácích vzkazů a osobních zápisků, je v nich soukromý humor i zamilovanost. Zároveň chtěl autor na sklonku 80. let nahlas mluvit o nízkosti i směšnosti režimu a jeho veřejné lži. Když předloni nakladatelství Torst pod názvem Spiritus iratus poprvé vydalo deníky, epigramy a glosy jeho otce Aloyse Skoumala komentující především padesátá léta u nás, vysvitlo, že potřeba vymezit se noblesně a nesmlouvavě tu byla rodovým znakem.

"Říkali ti, že krást se nemá, a mezitím ti ukradli celej život," komentoval Skoumal dobu v písni Poločas rozpadu. Sám si nic ukrást nenechal: nahrávky z Večeru rozpadlých dvojic z let 1988 až 1989 dodnes vyzařují euforii z odvahy k pravdě a nesmírnou zábavu v prolnutí "chytrého humoru" a občanského postoje. Srovnání s dalšími projevy té doby by ukázalo, jak nesamozřejmé takové veřejné "navádění k pravdivosti" bylo. "U těch, které jsem psal z nas*ání, třeba Svatý Václave, sám váhám: můžou něco říct lidem, kteří tu dobu nezažili? Ale periodicky se vrací společenská atmosféra, kdy na ně posluchači živě reagují."

Jeden z největších úspěchů Petra Skoumala přišel v době, kdy už nemusel provést nic nového a stejně by byl ctěným klasikem. Skladatel ucítil, co na scéně schází: dobré písně pro děti.

Básně Emanuela Frynty sice hudbu nutně nepotřebují, ale Skoumal jednal zkušeně a se vkusem. Album Kdyby prase mělo křídla se stalo klasikou, písně jako Když jde malý bobr spát zlidověly, důstojné pěvkyně z C&K Vocalu se po letech art-popu propracovaly k nejprodávanější písni své kariéry coby "pět ježibab na koštěti". Vše stvrdila i živá scénická verze v pražském Divadle v Dlouhé, formativní zážitek pro další generaci. Bylo prima vidět, jak Skoumal od klavíru mluví s dětmi jako se sobě rovnými. Zároveň tak přišel kus spravedlnosti pro autora nanejvýš sdělného, kterého velká média léta vytlačovala na okraj a nedovolila mu být hitmakerem.

Právě díky tomu, že ve své době se velká část díla Vodňanského a Skoumala nedočkala vydání, doteď čas od času vycházejí nepublikované skladby. Překvapeně a s radostí lze poslouchat nové album Všechno je proměnlivé s podtitulem Zakázané koncerty 1974−1981, které právě vydává Supraphon. Nejspíš je to jeden z nejpěknějších titulů Vodňanského a Skoumala. Stejně jako nedávno vydané desky Vzpoura kocourů a Tarantule je též novinka editorským dílem Nadi Dvorské.

Pomalu se tak blížíme zveřejnění kompletního repertoáru dvojice Vodňanský a Skoumal: a tyto pozdní objevy nejsou paběrkováním. Jistě i proto, že tu je pár písní, které dvojice nazkoušela a nahrála doma, ale k publiku se dostat nestihly.

Související