Pokud v 90. letech "ekonomové předháněli právníky", tak alespoň v oblasti regulace finančních trhů v integračním prostředí EU se zdá, že tomu začíná být právě naopak. Příkladem mohou být mediálně nafouknuté kauzy bankovních poplatků nebo aktuální snahy finančního arbitra o zneplatnění pojistných smluv k produktům investičního životního pojištění. Banky z logických důvodů poplatkové kauzy ustály, klienti poplatky zpět nedostali, a navíc v některých případech museli zaplatit několik tisíc korun jako náklady soudního řízení. Dle očekávání bylo totiž prokázáno, že bankovní poplatek je férovou cenou za služby, které spolu s bankovním úvěrem banky klientům poskytují.

Pojišťovny podobný boj o platnost smluv o investičním životním pojištění, zdá se, ještě čeká. Budou muset arbitra a následně zřejmě i soudy přesvědčit o tom, že pojistná smlouva byla platně uzavřena i tehdy, pokud si spotřebitel dobrovolně zvolil, že chce prostřednictvím uzavřené pojistky spíše investovat, a naopak potlačit pojistnou částku pro krytí rizik. S jak velkým problémem si regulátor zahrává, nemusí být na první pohled zjevné, avšak důsledky mohou být pro finanční systém výrazně poškozující, a to paradoxně i pro spotřebitele, jejichž zájmy by měl regulátor a finanční arbitr chránit.

Zdravý bankovní sektor a zdravé pojišťovny jsou pro každou ekonomiku klíčové a tvoří páteř národního hospodářství − v Česku je v bankách a pojišťovnách umístěno více než 80 % aktiv finančního sektoru. Banky ekonomice prospívají mimo jiné tím, že pomáhají přeměnit "krátké" peníze na "dlouhé", a profinancovat tak investice s dlouhodobou návratností. Pokud by například nebylo možné financovat bydlení prostřednictvím bankou poskytované hypotéky, museli by spotřebitelé sami nabízet svým přátelům a známým dluhopisy a starat se o veškerou evidenci a administraci související s jejich postupným mnohaletým splácením. To by jistě nebylo rychlejší, bezpečnější ani efektivnější než v bance, která si za tento servis naúčtuje odpovídající cenu.

Banky plní také nezastupitelnou funkci v řízení rizika investování, neboť mají výrazně lepší schopnost posoudit kvalitu (bonitu) dlužníka, než by toho byl schopen běžný spotřebitel. Rovněž pojišťovny potřebujeme v ekonomice z důvodu řízení všudypřítomných rizik a jejich transformace z individuální úrovně na sdílenou. Pojišťovny a banky dokážou zajišťovat své funkce nákladově efektivním způsobem, což je výhodné nejen pro akcionáře pojišťovny, kterým se tuto službu sdílení rizika vyplatí "provozovat", ale samozřejmě také pro klienty.

Aby celý systém fungoval hladce a poskytoval spotřebiteli maximální výhody, je potřeba dodržovat stabilní a předvídatelná pravidla hry. Role regulátora je klíčová − má hlídat, aby banky a pojišťovny byly opravdu schopny plnit své povinnosti, k nimž se svým klientům zavázaly. Pokud však bude nestabilní regulatorní prostředí a rozhodovací činnost finančního arbitra nabourávat stabilitu a predikovatelnost funkce bank a pojišťoven například právě snahou o zpětné zneplatnění tisíců řádně uzavřených a plněných pojistných smluv, je možné, že v konečném důsledku budou hlavními poškozenými opět spotřebitelé, kterým by již výhody plynoucí z existence nákladově efektivních a ekonomicky užitečných finančních produktů nemusely být k dispozici. Nikomu by se je totiž nevyplatilo nabízet.