V globalizovaném prostoru současné umělecké scény už dnes nenacházíme žádné národní hrdiny, tedy umělce, kteří by reprezentovali konkrétní zemi. Dokonce i národnostní charakter Benátského bienále vzal zasvé: v národních pavilonech vystavují jiní umělci než příslušníci zemí, které si je postavily. Ve středoevropském kotli umění se všechno rychle mění a každý den přináší nová překvapení.

Ani umělecký trh není v tomto ohledu jiný. Přesto stále platí, že umělci střední (a rovněž východní) Evropy stále dobíhají své západní kolegy a rozhodně se nevyskytují v top žebříčcích světa umění. Středoevropští autoři nedostávají mezinárodní ceny, nebodují na významných veletrzích, jejich díla nekralují ve slavných sbírkách. Zdá se dokonce, že oblast střední Evropy má nyní více známých sběratelů umění než známých umělců.

Milan Kundera psal ve svém eseji Únos Západu neboli Tragédie střední Evropy o někdejší kulturní identitě, která nesla bezesporu veškeré duchovní dědictví Západu. Po druhé světové válce se střední Evropa dostala s nástupem komunistických režimů do izolace, z níž se nevymanila ani po téměř třiceti letech od pádu železné opony.

Protože se ale společnost globalizuje, můžeme si být téměř jisti, že v budoucnosti se umělecké skupiny už nebudou odkazovat ke konkrétním státům, jako například na přelomu 80. a 90. let minulého století Young British Artists. My si ale můžeme zahrát hru na Top Central European Artists a podívat se pozorně na umělecké dění v našem blízkém a kdysi osudem spřízněném okolí.

Slovensko

Asi nejlépe orientovaní jsme na slovenské scéně, která je s českou stále úzce propojená. Mezinárodně uznávaný laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého Ján Mančuška (1972−2011) ostatně žil, studoval a tvořil v Praze. Po jeho předčasné smrti ale není skoro možné se k nějakému jeho dílu dostat. Patrně je dostupné pouze prostřednictvím newyorské galerie Andrew Kreps, která ho zastupuje.

Cena Jindřicha Chalupeckého

◼ Jindřich Chalupecký (1910–1990) byl výtvarný a literární teoretik a kritik, esejista, historik umění, překladatel a filozof.
◼ Prestižní cena je udělována od roku 1990 každoročně mladým výtvarným umělcům – českým občanům do 35 let věku.
◼ Cenu uděluje nezávislá porota, je spravována a organizována občanským sdružením Společnost Jindřicha Chalupeckého.

Mezi investice na jistotu patří rozhodně také zakoupení nějakého kusu z tvorby Romana Ondáka (1966), jehož práce jsou součástí mezinárodních sbírek − dost často jde ale o instalace, které zatím u nás sběratelé příliš nevyhledávají. K umělcům konfrontovaným v mezinárodním měřítku rovněž patří Karol Pichler (1957), Boris Ondreička (1969) nebo Matej Krén (1958), jehož obří tubus složený z knih zná každý návštěvník pražské Ústřední knihovny.

V aukčních síních se stále objevuje spíš slovenská moderna 20. a 30. let minulého století, ale žádný sběratel se nesplete, pokud vsadí na slovenskou konceptuální školu − do ní patří jména jako například Július Koller, Stano Filko, Alex Mlynárčik či Milan Adamčiak.

Polsko

Polští umělci měli jako jediní z východní zóny otevřený přístup na západní scénu i v době komunismu. Polsko umělo vždycky svou kulturu prodat, a proto je nyní proti České republice uměleckým rájem. Řada významných hvězd vizuálního umění z top seznamů pochází z Polska. Ceny jejich děl jsou tudíž úplně v jiné kategorii než ty, které známe z českých aukcí.

Pokud by si někdo chtěl obohatit sbírku o polská jména, nabízí se celá ověřená řada: Monika Sosnowská, Katarzyna Kozyra, Artur Żmijewski, Wilhelm Sasnal, Tomasz Kowalski, Agnieszka Polská, ­Paweł ­Althamer, Piotr Uklański, Michał Budny, Rafał Bujnowski, Paulina Olowská, Oskar Dawicki, Robert Kuśmirowski nebo Edward Dwurnik.

Uhrančivá plátna malíře Wilhelma Sasnala dobyla již všechny zásadní světové galerie. Autor je známý svými portréty, mezi něž zahrnul i kontroverzní politiky od Hitlera až po Merkelovou. Slavná umělkyně Katarzyna Kozyra pracuje často se svým tělem (její úžasné video z mužských lázní se v pražské galerii Jiří Švestka objevilo už v 90. letech), ale je také autorkou pozoruhodných zvířecích skulptur. V téže galerii se později objevily také úchvatné černobílé obrazy Rafała Bujnowského. Paulina Olowská porovnává ve svých realistických − na první pohled velmi sladkých − obrazech různé popkulturní symboly amerického konzumu a socialistické společnosti.

Poláci − přestože jsou vnímáni jako nábožensky rigidní národ − se nebojí aktuálních sociálních ani politických témat. Proslulý je projekt Piotra Uklańského, který vystavil fotografie herců představujících nacisty v celé filmové historii. Tamní ministerstvo kultury dokonce výstavu zakázalo. Tentýž umělec vytvořil pro Bienále v Sao Paulu obrovský živý portrét papeže Jana Pavla II. složený z brazilských vojáků stojících ve veřejném prostoru.

Základním institucionálním kamenem polské scény je pak galerie Raster, která se zaměřuje právě na středoevropský kontext a v současnosti zastupuje třeba také českou umělkyni Evu Koťátkovou.

A jeden tip na mladý talent − tím je bezesporu mezinárodně úspěšná sedmatřicetiletá umělkyně Iza Tarasewiczová, která byla před dvěma lety vybrána na Bienále v Sao Paulu i v korejském Kwangdžu. Objevila se i v pražské Galerii Kostka v Meet Factory. Její objektové práce jsou něžnými strukturami vytvořenými z provázků a lan.

Maďarsko

Zato maďarské současné umění znají opravdu jen odborníci či pamětníci 90. let, kdy se kurátoři postkomunistických zemí snažili výtvarné scény propojit. Ze střední a spolehlivě ověřené generace můžeme sběratelům i divákům doporučit jména sochařů jako István Csákány a Attila Csörgő. Csákány je známý autor monumentálních dřevěných instalací připomínajících umělecké samorosty, Csörgő je výjimečný sochař, který se věnuje technicko-lyrickým instalacím v prostoru.

Za pozornost stojí i celá řada dalších autorů − Antal Lakner, Imre Bak, Dóra Mauerová, Csaba Nemes, malíř Alexander Tinei (pochází z Moldávie, žije trvale v Maďarsku a představil se v pražské galerii DSC). Z mladších pak konceptuální fotograf Péter Puklus, sochařka Zsófia Keresztesová, práce Sári Embera, Ádáma Kokesche či Mártona Nemese.

Nutno dodat, že pro velké sběratele už dávno není překážkou, že se umění nedá jen zavěsit na stěnu − mezi doporučovanými jmény najdete jen málo malířů v klasickém pojetí. Jako ukazatel dobré investice se jeví přítomnost děl toho kterého tvůrce ve známých institucionálních sbírkách.

Ukrajina

Alespoň okrajově zmíníme i některá ukrajinská jména. Jestliže se v Polsku i Maďarsku dokážeme zorientovat díky dlouhodobě zavedeným institucím velmi dobře, v Kyjevě to tak snadné není. To, co vám doporučí internet, nelze brát za seriózní informaci. Stále zde působí řada úspěšných umělců, jejichž díla nejsou kvalitní, ale v určitých kruzích se s nimi dobře obchoduje. Pro orientaci nám ale poslouží výběr umělců na každo­roční cenu Pinchuk Art Centra. Pinčuk je kontroverzní ukrajinský sběratel, jehož mezinárodní sbírka je ve světě respektována a v jeho kyjevské galerii se střídá jedno slavné jméno za druhým. Z letošních adeptů stojí za pozornost malíř Vitalij Kochan, sochař Sergej Radkevič nebo konceptuální umělkyně Jekatěrina Jermolajevová.

Pinčukovo centrum také organizovalo účast prvních nezávislých ukrajinských umělců na 56. benátském bienále v roce 2015. Mezi nimi byla také pozoruhodná sochařka Žana Kadyrovová, jejíž práce jsme mohli vidět i na výstavě v ostravské galerii Plato společně s plátny její ukrajinské kolegyně žijící v Praze, Alice Nikitinové, jejíž tvorba je nanejvýš doporučeníhodná. Kdo má rád hyperrealistickou malbu a experimenty na hranici kýče, nadchne se pro obrazy dalšího účastníka bienále Artema Volokitina.

Česká kotlina

Kdo by na závěr očekával, že dostane skvělé tipy na české umělce, jejichž díla během dalších 10 let zpětinásobí svou cenu, bude patrně zklamán. Poučení čtenáři je nečekají, protože vědí, že takové rady se nerozdávají v magazínech. Koneckonců všichni známe metodu napodobování úspěšnějších − v tomto případě sběratelů. Dalším velmi sofistikovaným ukazatelem kvality jsou umělecké ceny, účast na velkých mezinárodních přehlídkách, příslušnost k západní renomované galerii. Věrohodnou výtvarnou cenou je stále především Cena Jindřicha Chalupeckého, v níž finalisty a vítěze vybírá kvalifikovaná mezinárodní porota. Pro milovníky malby budou srozumitelnější výsledky Ceny kritiků za mladou malbu − v té je ale podmínkou loajalita poroty vůči domovské Galerii kritiků.

Sledování profesních stop umělce už nějaký rok provádí žebříček Art Index J&T Banky, v němž jsou kritéria umístění umělců daná právě zmíněnými výstavními aktivitami i mediálními ohlasy a hodnocením galerií, ve kterých se objevují. Velká aktivita umělce samozřejmě nemusí znamenat nejvyšší kvalitu díla, ale frekvence výstav v důležitých světových institucích o něčem svědčí.

V první desítce letošního žebříčku se ocitli v tomto pořadí: Jiří Kovanda, Eva Koťátková, Kateřina Šedá, Zbyněk Baladrán, Krištof Kintera, Dominik Lang, Ján Mančuška, Jiří David a Josef Bolf. Ovšem pořadí nejprodávanějších umělců v aukcích je jiné: Jan Merta, Jaroslav Róna, Federico Díaz, Vladimír Kokolia, Krištof Kintera, Stefan Milkov, Jakub Špaňhel, Petr Nikl, Václav Stratil a Michal Gabriel.

Trh je poněkud konzervativnější než výstavní distribuce, která se zaměřuje na mladší autory, kdežto v aukcích stále vedou starší a prověřenější umělci. Skrz oba žebříčky ale prolíná souvisle ocenění Cenou Jindřicha Chalupeckého, které dokazuje, že volba vítězů či finalistů je časem ještě utvrzena.

Mluvíme-li však o nadějích, v Česku se opravdu těžko odhaduje, jak se bude trh s uměním vyvíjet. Na jeho podobu může mít vliv i politika, protože jak se ukazuje, oceňování umělců už zase sklouzlo do stylu "něco za něco".