Verhoeven balancuje na hranici mezi uměním a hrou s lidskou psychikou. Na festival 4+4 dny v pohybu přivezl videoinstalaci, ze které diváci odchází s pláčem

Jak poznám, že se dívám správným směrem? Co když vidím něco jiného než všichni ostatní? Jak rozeznám pozorované od představovaného? To jsou otázky, které pokládá výstava Princip neurčitosti, která se koná v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu v Desfourském paláci v Praze.

Na výstavě je k vidění několik instalací. Naznačují, že se lidé málo ptají, moc pracují a jsou malými pány svého času. Zároveň jsou přesycení informacemi, na svět se dívají skrz obrazovku, která ale vyvolává pochybnosti o pravdivosti věcí.

Proti tomu zbrojí umělec Dries Verhoeven, z jehož videoinstalace na 4+4 dnech v pohybu vychází téměř každý s pláčem.

Kdo si přečte například o jatkách nebo o továrnách na oblečení, které si lidé kupují za nízké ceny, pocítí provinilost. Provinile se lidé cítí třeba i v případě, kdy se dívají na dokument o nejchudších oblastech rozvojových zemí. Jenže to podle Driese Verhoevena nestačí.

Co kdybychom se dívali na člověka v tísni, který je od nás tisíce kilometrů daleko - jen s tím rozdílem, že on nás vidí taky? Tento zážitek, nebo spíš zkušenost, přiváží Dries Verhoeven do Prahy.