Rok kulatých výročí byl příležitostí uvědomit si paradoxy naší paměti. Takovým paradoxem je stopa dvou mladých Čechů, kteří zemřeli v listopadu 1939 na střelná zranění. Kdo tehdy zmáčkl spoušť, není dodnes objasněno. Pravděpodobně se stali obětí německých policistů v civilu. Jméno prvního je symbolem, druhý je skoro zapomenut. Jan Opletal je pevnou součástí dějin. Václav Sedláček "musí" o pozornost současníků bojovat. I jeho tichého pohřbu se přitom 4. listopadu 1939 zúčastnilo obrovské množství lidí. Hrob v Praze-Braníku ale po několika desetiletích zanikl. Na pekařského dělníka Sedláčka se kupodivu nevzpomínalo ani v době komunistického režimu. Možná že se nehodil svou účastí na protinacistické demonstraci v době paktu Molotov−Ribbentrop. Prokázal tak, že nejspíš nebyl dobrým soudruhem a pocty si nezasloužil. To ale není moc pravděpodobné. Zkrátka neměl štěstí ani na svůj druhý − historický život.

Někdy lidé a události rezonují trvale jako symboly, vzory, mýty. Jindy se skutečné či jen zdánlivé poselství znovu vynoří po letech s naléhavostí a nečekanou aktuálností. V únoru tohoto roku překvapil nebývalý ohlas připomínek výročí tzv. vítězství pracujícího lidu před sedmdesáti lety. Hodně z těchto ohlasů tvořily obavy, zda se únor 1948 nemůže znovu nějak opakovat. Poprvé bezmála po třiceti letech se totiž komunisté, byť nepřímo, podílejí na vládě. A vytrvale hájí Rusko, byť tamní režim má s jejich údajnými ideály jen velmi málo společného. Podobně intenzivní pozornost občanů vyvolalo nebývale silně připomínané výročí srpna 1968.

Také místa paměti mají svůj druhý život

Po léta se věnce k uctění památky popravených českých odbojářů z druhé světové války kladly v ruzyňských kasárnách na neutrálním místě u pomníku nedaleko vstupní brány do areálu. V nedávné době byla ale pietně upravena část jízdárny, kterou prošlo 17. listopadu 1939 na 1200 odvlečených studentů. Na její zdi jsou dodnes viditelné stopy po kulkách. Již po válce bylo objasněno, že v jízdárně nacisté nepopravili devět studentských představitelů zatčených v noci ze 16. na 17. listopadu 1939. Popravovali zde až po Heydrichově příjezdu do Prahy v září 1941, během prvního stanného práva. Devět studentských funkcionářů zemřelo kolem půlnoci 17. listopadu po výstřelech popravčí čety SS venku, na místě asi tři sta metrů vzdáleném. Stalo se to tedy mimo budovu plnou studentů. Roku 2017 tuto skutečnost znovu připomněli vojenští archiváři Július Baláž a Martin Dubánek v časopise Historie a vojenství. Nově určili i skutečné místo popravy, ale nepřesnost se traduje dál. A kolik lidí by asi bylo schopno vyjmenovat zpaměti jména těch devíti popravených? Byli to sice studentští aktivisté, ale nezahynuli pro protinacistickou činnost. Zastřelili je bez rozsudku, jen pro výstrahu. Padl na ně los. Byli to Josef Adamec, Jan Černý, Marek Frauwirth, Jaroslav Klíma, Bedřich Koula, Josef Matoušek, František Skorkovský, Václav Šaffránek a Jan Weinert.

Zbývá vám ještě 70 % článku

Co se dočtete dál

  • Jak vzpomínky na historické osobnosti, které položily život v klíčových letech naší minulosti, formují současnost?
  • A vzpomínáme na ně dostatečně?
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se