Až si budou Češi v následujících dnech připomínat 80. výročí nacistické okupace, jednoho pamětníka najdou na stejném místě jako tenkrát. A. J. Liehm ovšem za tu dobu urazil dlouhou cestu: z komunistického novináře a pracovníka ministerstva zahraničí se stal filmovým a politickým komentátorem, účastníkem obrodného procesu 60. let a později významnou postavou českého exilu. Přes Ameriku, Anglii a Francii se nakonec vrátil zpět do Prahy, kde na pomezí Žižkova a Vinohrad tento měsíc oslavil 95. narozeniny.

"Na příjezd nacistů si pochopitelně vzpomínám," rozpráví Liehm ve svém bytě.

"Byl jsem ve škole, chodil jsem na gymnázium tady za roh do Kubelíkovy ulice, která se jmenovala Dvořákova. A odtamtud jsme se šli se spolužáky podívat, jak jedou německé tanky," vybavuje si a po chvíli připojuje vzpomínku na heydrichiádu v roce 1942, kdy v Praze visely červené vyhlášky se jmény popravených intelektuálů.

"Mezi nimi byl na prvním místě spisovatel Vladislav Vančura," připomíná v bilančním rozhovoru Liehm. Nehledě na výročí nedávno znovu rozečetl právě Vančurovy Obrazy z dějin národa českého − byť, jak říká, už mu v 95 letech oči neslouží jako dřív. Paměť má však nebetyčnou.

HN: Byl jste za nacistické okupace někdy v Německu?

Ne, část mého ročníku musela do Německa a část do zemědělství. Tatínkův známý měl statek na venkově, a tak mě tam jako dospívajícího kluka takzvaně ulili. Přežil jsem válku v lese jako pomocník hajného na Čáslavsku. Čtrnáct dnů před koncem bojů jsem sedl na kolo a jel zpět do Prahy, která se mezitím stala terčem nepovedeného náletu. Dorazil jsem den poté. Když jsem šel navštívit kamarády v oblasti, kam padly bomby, ještě jsem pomáhal odklízet trosky. To bylo poprvé, kdy jsem tu válku opravdu viděl.

A. J. Liehm (95)

◼ Nejvíce proslul v 60. letech jako vedoucí filmové a zahraniční rubriky Literárních novin. Po roce 1968 odešel do emigrace, kde pod pseudonymem Dalimil publikoval převážně politické a stále také kulturní texty v exilových Listech, v Římě vydávaných Jiřím Pelikánem.
◼ Roku 1983 založil kulturně-politický časopis Lettre internationale, který v jednu chvíli vycházel v několika evropských zemích. Pod názvem Generace publikoval knihu rozhovorů, které koncem 60. let vedl s československými spisovateli, vydal knihu interview s československými filmaři Ostře sledované filmy nebo autobiografii Minulost v přítomnosti.
◼ Roku 2015 obdržel A. J. Liehm od Miloše Zemana medaili Za zásluhy.

HN: Co nejhoršího si pamatujete?

Nejhorší bylo vidět hned po válce Drážďany. To je můj dodnes asi nejstrašnější zážitek − město, které zdánlivě stálo, ale bylo totálně vyhořelé. Zůstaly z něj zdi. Přitom před válkou to byl poklad jako Praha. Dodnes jsem přesvědčený, že spojenecké bombardování Drážďan byl válečný zločin.

HN: Krátce po skončení války jste ale viděl také Berlín.

Já se už před válkou spřátelil s divadelníkem a hudebníkem E. F. Burianem, a když se lidé začali vracet z koncentračních táborů, samozřejmě jsem se zajímal, kde je mu konec. Jednou jedu v Praze tramvají, kde stojí člověk v pruhovaném tričku s cedulkou z koncentráku Neuengamme. Povídám mu: "Neznal jste nějakého Buriana?" A on na mě vyvalí oči: "Vždyť proto sem jedu, mě poslali, abych našel někoho, kdo mu pomůže zpět!" Tak vznikla naše improvizovaná mise na záchranu Buriana.

HN: A cesta vedla přes Berlín?

Ano, jenže z něj zbyly trosky. Projet Berlínem trvalo celý den, na každé křižovatce stála sovětská dívenka s praporky a ukazovala, jestli máte jet nalevo, nebo napravo. Buriana jsme našli v Lübecku v táboře pro osvobozené vězně z koncentráku, vysíleného, na kost vyhublého a zbídačeného, ale živého. Dopravili jsme ho zpět do Prahy autem, které tam zabavili bývalí vězni. Anglický velitel na místě nám dovolil s ním odjet.

HN: Krátce nato jste v Praze potkal dirigenta Karla Ančerla.

Jednou jdeme s E. F. Burianem Žitnou ulicí, když se u Karlova náměstí zastaví. Na chodníku tam sedí taková troska zachumlaná v kabátu a Burian mu něžně povídá: "Ježiš, co ty tady děláš? Ty jseš ještě naživu?" A to vám byl Ančerl, k smrti vyhublý. Nevzpomíná se na to lehce.

HN: Lidé, kteří se vraceli z koncentračních táborů, tehdy jen tak posedávali na ulici?

Můžete si to představit trochu jako dnešní bezdomovce. Akorát že byli naprosto vyčerpaní, neměli sílu jít dál, zastavili se tam, kde se jim podlomily nohy. Z Ančerla byla v tu chvíli troska. I Burianovi v Praze dlouho trvalo, než se dal do kupy. Nakonec ale začal fungovat, později sehnal peníze na týdeník Kulturní politika a mě v něm udělal odpovědným redaktorem. V této pozici jsem zažil 25. únor 1948.

HN: Byl jste při komunistickém převratu na Václavském náměstí?

Ano, ale hlavně jsem pak šel do redakce. Každý čtvrtek měla Kulturní politika redakční radu. Tehdy bylo nutné ke Gottwaldovu vystoupení napsat úvodník. Seděla tam celá věrchuška československého veřejného života od E. F. Buriana po výtvarníka Adolfa Hoffmeistera, ale nikomu se do toho nechtělo, z pochopitelných důvodů. Tak to hodili na nejmladšího. A já jsem dodnes přesvědčený, že to byl největší krasobruslařský výkon mého života. Napsal jsem to tak, aby to prošlo a zároveň to nic neslibovalo.

HN: Texty, které provolávaly slávu Sovětskému svazu, jste ale psal také.

Pochopitelně. Podívejte, já vstoupil do komunistické strany ještě v ilegalitě, roku 1944. Ostatní z Kulturní politiky měli zkušenosti už z doby před válkou, tři čtvrtiny lidí tam byly v KSČ. Samozřejmě existovali takoví jako Josef Škvorecký nebo Jan Zábrana, kteří byli od začátku jinde. Ale my ne, my byli produkt doby, věřili jsme na Sověty. Lhal bych, kdybych dnes tvrdil něco jiného. Tenkrát to vše bylo čerstvé. Sověti pro nás byli osvoboditelé.

HN: Netušili jste nic o stalinských čistkách, o Sověty vyvolaném hladomoru na Ukrajině?

Asi byli lidé, kteří to věděli, ale já ne. Mluvit se o tom začalo až po Stalinově smrti, až když to vybalil Nikita Chruščov.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

  • V článku se dále dozvíte:
  • Za jakých okolností A. J. Liehm spatřil Stalina?
  • Kdy se rozešel s komunistickou stranou?
  • A byla podle něj šance, jak zabránit okupaci v roce 1968?
  • Je Liehm spokojený s tím, kam se společnost vydala po roce 1989?

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.