Vybaveni jen tím nejnutnějším, ale také mnoha varováními projeli za sedm měsíců osm jihoamerických zemí. "Ze všech stran jsme slyšeli, že jsme blázni, že Jižní Amerika je světadíl plný nebezpečí, zlodějů, gangů," říká Vojtěch Dvořák. Všechna varování ale byla planá. Přičítají to dobré přípravě, opatrnosti a také velkému kusu štěstí. Pomoc nacházeli na každém rohu. A to dokonce i od pověstně úplatné jihoamerické policie. Sice je často stavěla, aby se pak s dětskou škodolibostí vysmála jejich vozidlu, ovšem když bylo třeba, k přenocování jim poskytla bezpečí policejního dvora.

Po návratu do Česka se tak Ľubě a Vojtěchovi Dvořákovým začalo okamžitě stýskat − po Jihoameričanech, jejich bezprostřednosti, přátelskosti. "Každý, kdo vejde například do uruguay­ské restaurace, všechny pozdraví a všem podá ruku. To je jeden ze 'suvenýrů', který jsem si přivezl do Česka a poctivě ho dodržuji. Zatím bez toho podání ruky," směje se Vojtěch Dvořák.

Ho Či Minovou stezkou na mopedu

Vydat se na cestu po Jižní Americe napadlo Dvořákovy před lety ve Vietnamu, který procestovali na malém mopedu. Za tři týdny ujeli dva tisíce kilometrů − horami, džunglí, Ho Či Minovou stezkou. "Já musím vidět všechno. Ľubka mi říká 'Jezdič'. Dnes už ale taky nevydrží na jednom místě," říká Vojtěch Dvořák.

Cestování vlastním autem splňovalo jejich hlavní požadavky: nezávislost a potřebu poznávat lidi − bohužel až příliš často v autoservisech, ale i to mělo své kouzlo.

"Také jsme nechtěli svěřit své životy těm šíleným jihoamerickým autobusákům. Ani létat jsme nemohli − neviděli bychom kus země. A ještě jsme ušetřili bydlením v autě," dodává Dvořák. Nejdražší byl palubní lístek pro vůz: i při dobrém plánování a troše štěstí stál padesát tisíc.

Starý "golfík" se nakonec ukázal jako velký bonus. Opravárenskou dílnu našli v každé vesnici a auto bylo nezajímavé pro zloděje i policii. "Nikdy jsme nemuseli dát úplatek, policisté se naším autem především bavili." Pozor si mladí cestovatelé dávali pouze na doklady, fotoaparáty a peníze. Když jeden nakupoval, druhý čekal v Golfu.

jarvis_5ce658b6498ec24572ea74a5.jpeg
Poprvé v sedle a hned s gauči, kteří se na koních „narodili“. Největší zážitek z Uruguaye.
Foto: archiv Vojtěcha a Ljuby Dvořákových

"Auto jsme nechali opuštěné jen na pár dní v Patagonii, kde jsme se vydali na několikadenní pěší túru. Našli jsme ho netknuté, asi jsme měli opět štěstí." Díky vozu tak poznali nejen mnoho autoservisů a lidí ochotných pomoci, ale také řadu mužů zákona. "V Paraguayi si s vámi každý hned povídá, i policisté. Stavěli nás především ze zvědavosti, chtěli vědět, odkud jsme, kam míříme, ale když spatřili vzadu matraci, začali se hrozně smát a svolávat všechny své kolegy, aby se přišli podívat na náš 'karavan'."

Důvody, proč podle Vojtěcha a Ľuby Dvořákových navštívit:

Bolívii

Za vidění tu stojí město La Paz a jezero Titicaca. Lidé jsou zde téměř nepoznamenaní globalizací a moderními technologiemi. Je to nejdivočejší a také nejchudší země z těch, které jsme navštívili. Jsou tu jedinečné treky.

Uruguay

Žijí tu nejpohodovější lidé, pijí maté a jsou vysmátí. Nevíme, kdy a jak pracují. Poprvé jsme se tam svezli na koních s místními gauči, obdivovali jsme krásné pobřeží Atlantiku. Je tu skvělá kuchyně, především steaky.

Argentinu

Za vidění rozhodně stojí Patagonie a Punta Tombo, kde žije milionová kolonie tučňáků. Fotbaloví nadšenci by si zase neměli nechat ujít návštěvu zápasu – pro Argentince hlavního „náboženství“. Pozor na řidiče, jsou zde nejrychlejší.

Chile

Označuje se za jihoamerické Švýcarsko – jsou tu lepší silnice, moderní benzinky, turistická centra. Nevynechejte krásné historické město Valparaíso se starou čtvrtí, kde jsou umělecky pomalované domky a přístav s povalujícími se lachtany. Pozor ale na odlehlejší části, není v nich příliš bezpečno.

Peru

Rozhodně navštivte Machu Picchu, je to neuvěřitelný zážitek.

Ekvádor

Nezapomenutelná je cesta amazonským pralesem a návštěva Galapág – i když je drahá.

Brazílii

Dělají tu neskutečně dobré steaky a pijí výtečné víno. Jsou tu milí lidé a největší vodopády světa – Iguazú.

Paraguay

Předem jsme o zemi nedokázali skoro nic zjistit, téměř nikdo tam nejezdí. Dostali jsme aspoň tip na „českou vesničku“, kde žijí potomci československých přistěhovalců, starší lidé. Bylo to příjemné setkání.

Nejpříjemnějším zážitkem z celé cesty byli lidé. Dvořákovi procestovali osm států, ujeli 30 tisíc kilometrů, ale nikde prý neměli problém.

"A to nás každý varoval: neberte si počítač, vždyť vás okradou, zastřelí. Naopak − nám Jihoameričané pomáhali. Měli jsme u sebe jen pepřový sprej, ale nikdy jsme ho nemuseli použít."

Nejvíc otevření a veselí byli podle mladých cestovatelů Ekvádorci, Paraguayci a Uruguayci.

"Všude si k vám přisedají a druží se, ať je to v sauně, v autobuse nebo v džungli. Se všemi jsme si povídali, i když španělsky neumíme a oni zase nemluví anglicky. Nějak nám ta jazyková bariéra nevadila, hodně slov ve španělštině má mezinárodní význam, postupně jsme leccos pochytili. Jen když se s námi v Peru snažili indiáni bavit kečuánsky, nedávali jsme to," vzpomíná Ľuba Dvořáková.

Jede ten nejodvážnější

Kromě potřeby sdružovat se a komunikovat spojuje prý Jihoameričany zvědavost a bezprostřednost i jejich dětský, až zlý humor. "Přišlo nám, že to jsou vlastně velké škodolibé děti. Když jsme přijeli s naším starým malým autem a řekli, že v něm bydlíme, tak se nám deset minut smáli. To nemáte jiné auto?"

A pak je tu samozřejmě nepřehlédnutelný temperament Jihoameričanů, který se projevuje především na silnicích. "V celé Jižní Americe platí jediné pravidlo − jede ten nejodvážnější. Takže žádné předpisy se nedodržují. My jsme měli pravidla dvě: nikam se necpat a počítat se vším, protože tam pospíchají všichni. Kam jsem neviděl, tam jsem se nehrnul. Když před křižovatkou trochu přibrzdíte, okamžitě to vycítí a jedou. My si raději vždy trochu počkali," vysvětluje Vojtěch Dvořák.

V Buenos Aires se ptal taxikáře, zda tam také platí pravidlo přednosti zprava. "Platí, odpověděl, ale to, kdo ho nedal, se řeší jen v případě nehody. Peklo na silnicích bylo taky v Bolívii, kde nám to vysvětlil jeden místní. Prý za to nemohou, protože řidičáky mají jen za úplatek, zhruba za našich dvě stě korun − bez jakékoli znalosti předpisů."

Mnohem jednodušší bylo najít místo na bezpečné parkování přes noc. Cestovatelé se řídili aplikací iOverlander, ve které jsou označena vhodná místa, ale také ta, kde už k loupežnému přepadení došlo. "V takovém případě jsme poprosili v hotelu, zda můžeme spát v autě u nich na dvoře. A u oceánu v Chile nás dokonce o půlnoci vzbudili policisté, že tam bychom spát neměli, protože to není bezpečné, ať popojedeme na dvorek policejní stanice."

Do džungle podle rádia

Svou cestu začali Dvořákovi v Uruguayi, přes Argentinu jeli na jih do Patagonie, přes Chile do Bolívie, z ní pak do Peru a Ekvádoru. "Odtud jsme si zaletěli na Galapágy, kde jsme se několik dnů plavili lodí, to byl ráj na zemi. V Ekvádoru jsme také strávili týden s domorodci − v amazonském pralese v jejich vesničce. Cestou zpátky jsme se zastavili na den v Brazílii, navštívili jsme Iguazú − největší komplex vodopádů na světě. Pak jsme si je ještě vychutnali z argentinské strany."

jarvis_5ce658b6498ec24572ea74a9.jpeg
Lamy a Machu Picchu, tak trochu jiný vesmír
Foto: archiv Vojtěcha a Ljuby Dvořákových

Nezapomenutelná byla prý týdenní cesta po amazonské džungli.

Rozmáhající se turistický ruch podle Dvořákových pomáhá místním: jejich jediným spojením se světem je rozhlas. Vysílá v pravidelný čas jen hodinu denně. Lidé se z něho dozvědí, do které vesnice turisté míří, aby se o ně mohli podělit.

"Byl to zážitek," říká Ľuba Dvořáková. "Cesta do pralesa se zhoršovala a zhoršovala, až úplně skončila. Na břehu řeky na nás čekal průvodce. Usadili jsme se do člunu a vyrazili do nitra džungle. Místo plánovaných tří hodin jsme však pluli hodin pět, dvakrát se nám porouchal motor, takže jsme si ho půjčovali od různých kmenů žijících u řeky. Taky jsme se odráželi kusem palmy."

Mladou cestovatelku však nejvíc uchvátil Ekvádor: "Celá Jižní Amerika má trochu bolest v tom, že tam jsou původní obyvatelé utlačení, stali se z nich občané druhé kategorie. V Ekvádoru však žije čtrnáct národností a jsou na tuto různorodost velmi hrdí. Udržuje se tam šamanství. Nenechali se převálcovat bělochy a za svůj původ se nestydí. Od nich by se rozhodně mohl inspirovat zbytek Jižní Ameriky, ale vlastně také Evropa."

jarvis_5ce658b6498ec24572ea74ad.jpeg
Ložnice v kufru malého Golfu – vděčný důvod k neskrývanému veselí všech Jihoameričanů.
Foto: archiv Vojtěcha a Ljuby Dvořákových

Ľubu Dvořákovou "dostalo" bolivijské město La Paz. Ale když tam kvůli opravě auta museli strávit více než týden, začalo ji město vysávat. "Nic tam sice není problém: když chcete horké kafe, tak vám ho klidně nalijí do plastového pytlíku. Má to ovšem taky své slabší stránky. Auto vám ochotně vezmou do opravy s tím, že to bude druhý den, což se nestane. Přijďte si zítra, říkají − a tak pořád dokola. Jeden den něco opravili, druhý zase pokazili."

Kvůli tomu si museli Dvořákovi neustále prodlužovat pobyt v hotelu, a když odjížděli, jeho majitel je při loučení objímal jako vlastní rodinu. "Bylo to náročné, ale neuvěřitelně přátelské prostředí. Kdybych věděla, že zase nezůstaneme viset půl hodiny v lanovce ve stometrové výšce nad městem, hned bych se tam vrátila," připomíná si jednu příhodu.

Po sedmi měsících, bezpočtu nocí strávených v kufru malého auta a po 30 tisících najetých kilometrech Dvořákovi doufají, že si to všechno ještě jednou zopakují. Doma jim schází srdečnost a přátelskost Jihoameričanů.