Své domy nazývá výhradně "baráky". Jdou k jádru problému, jsou nevyumělkované, nadčasové. Je to patrné zejména na domě na pražském Můstku, který uzavírá spodní část Václavského náměstí, nebo na budově Fakulty architektury ČVUT v Dejvicích, kde ještě donedávna vyučovala. Když se za ní chystám, abych jí pogratuloval, tak se těším. Poprvé jsem s ní mluvil před dvaceti lety a každé z řady dalších setkání, jež následovala vždy s odstupem několika let, bylo pro mě důležité. Díky profesorce Aleně Šrámkové jsem se učil pozvolna chápat, co je to být "normální" v tom nejlepším slova smyslu a jak vypadá architektura, která se odmítá přetvařovat.

jarvis_5d02401e498e11e9e09fc79f.jpeg
Alena Šrámková v kanceláři, kde s mladšími kolegy Tomášem Koumarem a Lukášem Ehlem už více než dvacet let vymýšlí nezaměnitelné „baráky“.
Foto: Petr Topič / MAFRA / Profimedia
Zbývá vám ještě 90 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se