Cenu Zlatý lev pro nejlepší film na letošním mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách získal snímek Joker amerického režiséra Todda Phillipse. Temný příběh, který vypráví o zrození odvěkého rivala komiksového hrdiny Batmana, stojí na hereckém výkonu Joaquina Phoenixe. Film Nabarvené ptáče českého režiséra Václava Marhoula si žádné z hlavních ocenění neodnesl.

"Dostal jsem dnes v Benátkách otázku, zda je lepší vyhrát festival, nebo tady zanechat nesmazatelný dojem. A já jsem odpověděl, že to druhé," řekl Marhoul.

Při slavnostním zakončení 76. ročníku festivalu na benátském ostrově Lido získal druhé nejvyšší ocenění, Hlavní cenu poroty, francouzsko-polský režisér Roman Polanski za film J'accuse (Žaluji) o Dreyfusově aféře. Cenu za něj převzala jeho manželka, herečka Emmanuelle Seignerová, protože Polanski do Benátek osobně nedorazil kvůli obavám, že by mohl být zatčen a vydán do USA. Filmař je od 70. let na útěku před americkou justicí kvůli sexu s nezletilou. Stříbrného lva za režii si odnesl Švéd Roy Andersson za drama Om det oändliga (O nekonečnu).

Volpiho pohár pro nejlepšího herce porota vedená argentinskou režisérkou Lucrecií Martelovou udělila Italovi Lukovi Marinellimu, který ztvárnil hlavní roli v novém přepisu slavného románu Jacka Londona Martin Eden. Herec během děkovného proslovu zmínil i aktuální události a ve jménu svého hrdiny cenu věnoval všem lidem, kteří zachraňují na moři lidi v nouzi. Cena pro nejlepší herečku putuje do Francie, a to díky Ariane Ascarideové, která zaujala svou rolí v sociálním dramatu Gloria Mundi režiséra Roberta Guédiguiana.

O současné politické situaci se na pódiu festivalového paláce hovořilo i během předávání ceny za nejlepší scénář, kterou získal v Hongkongu žijící tvůrce Yonfan za animovaný film Ťi jüan tchaj čchi chao (Třešňová ulice číslo sedm). Režisér se totiž zmínil o současných prodemokratických protestech v Hongkongu a poděkoval svému domovskému městu "ve jménu svobody, lidských práv a demokracie".

Cenu za nejlepší restaurovaný film v sekci Venice Classics si letos odnesl slavný černobílý snímek českého režiséra Gustava Machatého Extase z roku 1932.

"Když byla tehdy Extase uvedená v Benátkách, způsobila stejný poprask jako letos Nabarvené ptáče. Absolutně to zavrhovali, zdůrazňovali explicitní sexuální scény a já nevím, co všechno. A dnes dostane hlavní cenu ve Venice Classics. Je krásné, jak se ty oblouky klenou," podotkl Marhoul.

Mezi 21 filmy v hlavní soutěži festivalu byl letos poprvé od roku 1994 český film, což byl pro českou kinematografii obrovský úspěch. Černobílý snímek Nabarvené ptáče natočený podle světoznámého románu Jerzyho Kosińského sice z rozdělování cen vyšel naprázdno, při promítání v Benátkách však zaujal kritiky. Jeho tvůrce získal jednu z vedlejších cen – ocenění Film pro UNICEF (Cinema for UNICEF) od studentské poroty.

V neděli po příletu z Benátek Marhoul uvedl, že si ocenění od studentů nesmírně váží. Osmnáctičlenná porota byla vybrána z 2000 mladých lidí, kteří o vítězství filmu rozhodli jednomyslně. Cenu Film pro UNICEF studentská porota uděluje snímku, který nejlépe vyjadřuje boj za práva dětí.

Česká účast v hlavní soutěži na některém ze "svaté trojice festivalových měst" (Benátky, Berlín, Cannes) je v posledních dekádách velmi výjimečná. V Benátkách soutěžil český film naposledy před 25 lety, kdy se klání zúčastnil Jiří Menzel se snímkem Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina. Další Menzelův film Obsluhoval jsem anglického krále pak soutěžil v roce 2007 na Berlinale.

Velkou událostí je, pokud se český snímek promítá alespoň v některé z vedlejších sekcí.

I to se letos v Benátkách českým tvůrcům podařilo, když byl v soutěžní tematické sekci Horizonty, která je zaměřena na nové trendy kinematografie, uveden krátký animovaný film režisérské dvojice z FAMU Michaely Mihályi a Davida Štumpfa Sh_t Happens.

Nabarvené ptáče je pornografie násilí

Za "pornografii násilí" označilo polské vydání časopisu Vogue film Nabarvené ptáče, promítnutý na festivalu v Benátkách. "Přesvědčení, že na plátně nesledujeme skutečné události, ale spíše krajně subjektivní vzpomínky, jejichž podobu určuje trauma, je jedinou obrannou strategií pro film českého režiséra Václava Marhoula, natočený podle kontroverzního románu Jerzyho Kosińského," napsala recenzentka. Připomněla, že když se knížka dostala v roce 1965 do knihkupectví, někteří ji oslavovali jako vrcholné dílo, zatímco jiné pobouřila.

Hlavní hrdina, bezprizorní Žid či Cikán, osaměle putuje přes válkou zničené vsi v blíže neurčené východoevropské zemi. Prostorem, který po nepředstavitelných ukrutnostech ztratil lidství a stal se místem nelidského chování. Hrdina se potácí od hororu k hororu - a hororem se kritičce jeví i Marhoulův film.

"Jakkoli kamera odvrací objektiv od toho, co je nejukrutnější, divák má přesto pocit, že vidí příliš mnoho. Sbírka sadistického chování, předvedená na plátně, by se do recenze nevešla. Sexuální zneužívání muži a ženami, pohanské obřady, zakopávání do země, trhání psem, útěk přes pole mrtvol, slalom mezi střelami. O obyčejném bití, hladovění nebo šikaně ani nemluvě, stejně tak o pohledech plných nenávisti."

Marhoulovi se podařilo pro jednotlivé postavy získat "imponující skupinu skvělých herců": Stellan Skarsgaard, Udo Kier, Harvey Keitel, Lech Dyblik, Julian Sands. Ti a další procházejí přes plátno v několikaminutových epizodách, přičemž někteří se museli naučit mluvit směskou jazyků regionu. Barry Pepper ve své epizodě téměř celou dobu mlčí: "Když se ozve, pochopíme proč. Jiní mluví hlemýždím tempem, slabikují jako děti."

"Hranice toho, co se na plátně smí ukázat a co ne, se posouvají odedávna," připustila autorka recenze a připomněla "béčkové" filmy či omlouvání krutosti v uměleckých dílech autorovou vizí, jako v případě Larse von Triera.

"Marhoul dělá stylizovaný film, o čemž svědčí i výběr černobílé palety barev a zrnitost filmového pásu. Na druhé straně se ale zaměřuje na realismus. Záleží mu na tom, aby se emoce provázející další a další traumata dotýkaly diváka," píše recenzentka a dodává, že podle Juliana Sandse se takové filmy dělají proto, aby si lidé připomněli hrůzy minulosti a aby se ty už nikdy neopakovaly. "Záměr je jedna věc, výsledek druhá. Tady se bohužel nesešly. Nabarvené ptáče často neúmyslně odbočuje do segmentu béčkových filmů," míní autorka, podle níž filmová nadsázka v podobě šokujících scén plných násilí až příliš překračuje hranice dobrého vkusu. A také zanechává pocit nenaplnění.

"Pobouření a šok se postupně mění v lhostejnost. Taky jsem měla chuť odejít z kina, ale ne proto, že jsem nemohla vydržet to, co se dělo na plátně. Tento styl vyprávění mě jednoduše znudil. Nepotřebuji takové filmy, abych si pamatovala a cítila. Znám lepší. Švy Marhoulovy strategie se odhalují a celek se přesouvá do grotesky. Úporná fantasmagorie se stává pornografií násilí. Nabarvené ptáče? Spíš obarvený lišák," uzavřela.

Související