Ve věku 92 let v neděli zemřela divadelní a filmová herečka Vlasta Chramostová, řekl mluvčí Národního divadla Tomáš Staněk.

Poslední rozloučení s herečkou na jevišti historické budovy Národního divadla bude v pondělí 14. října v 11:00, oznámil Staněk. Program a seznam řečníků zatím není znám, bude ale podobný, jak tomu bývá v případech, kdy se česká první scéna loučí s významnými osobnostmi. U rakve zesnulého se v takovém případě mimo jiné střídají čestné stráže jeho uměleckých kolegů. Chramostová zemřela dnes ve věku 92 let.

Za své nekonformní postoje po srpnu 1968 měla Chramostová zákaz hrát ve filmu, televizi i rozhlase. V roce 1970 ji Otomar Krejča angažoval do Divadla za branou, po jehož zrušení v roce 1972 se krátce objevila v Západočeském divadle v Chebu v titulní postavě Brechtovy hry Matka kuráž a její děti. Na dalších sedmnáct let pro ni zůstaly všechny oficiální scény i média uzavřeny. Angažovala se v disentu a samizdatu, patřila k prvním signatářům Charty 77 a se svým mužem Stanislavem Milotou se živila výrobou a prodejem lamp. Založila doma režimem sledované a pronásledované bytové divadlo. Ještě na jaře 1989 byla odsouzena za opoziční činnost.

Před kamerou debutovala v roce 1949 v dramatu Veliká příležitost. Dramaticky náročnější portréty žen, které prokážou morální kvality při těžkých zkouškách za nacistické okupace, vytvořila v roce 1950 ve Fričově Pasti a o pět let později ve Weissově snímku Hra o život. Strhující výkon podala v roce 1968 v Herzově psychologickém hororu Spalovač mrtvol.

V roce 2015 byla uvedena do Síně slávy Národního divadla.

"Měla jsem tři životy. Herecký, disidentský a život návratu," charakterizovala kdysi Chramostová svoji životní pouť. "Všecky byly bohaté a složité. I dlouhé..." Herečka vlastního bytového divadla, později doyenka Národního divadla, se v roce 2015 stala laureátkou Síně slávy první české scény, už v roce 2008 převzala rovněž zvláštní cenu Thálie. Za zásluhy o demokracii a lidská práva jí pak prezident Václav Havel v roce 1998 udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka.

Herecký život Chramostové začal v jejím rodném Brně, kde po absolvování konzervatoře nastoupila do tehdejšího Svobodného divadla. Po několika dalších angažmá zakotvila v roce 1950 v pražském Divadle československé armády (dnes Divadlo na Vinohradech). Slibně rozjetou kariéru ovšem ohrozilo manželství s ředitelem brněnského rozhlasu Bohumilem Pavlincem, který po politickém procesu s jeho známým Ottou Šlingem upadl v 50. letech v nemilost.

Na Vinohradech Chramostová ztvárnila řadu výrazných rolí, například Marii Stuartovnu, Annu Kareninu, Roxanu v Cyranovi z Bergeracu nebo kritiky vysoce oceňovanou Hanu Jelkesovou ve hře Noc s leguánem. V roce 1950 debutovala také ve filmu, a to snímkem Past. V následující dekádě mohli Chramostovou diváci vidět ve filmech Až přijde kocour (1963), Bílá paní (1965), Klapzubova jedenáctka (1967) nebo jako Lakmé ve slavném Spalovači mrtvol (1968).

Při obsazení Československa vojsky "spřátelených zemí" pomáhala druhému manželovi, kameramanovi Stanislavu Milotovi, pořizovat záběry okupantů.

Svůj nesouhlas s invazí dala herečka najevo také odchodem z Vinohrad a vystoupením z KSČ. Po zákazu vystupování začal pro Vlastu Chramostovou druhý život - disidentský. Protože se nechtěla divadla vzdát, začala spolu s přáteli organizovat soukromé produkce. V bytovém divadle vzniklo například představení Všechny krásy světa na počest oblíbeného básníka Jaroslava Seiferta nebo Hra na Macbetha, Appellplatz či Dávno, dávno již tomu.

V dubnu 1989 byla Chramostová odsouzena k podmíněnému trestu za Prohlášení k Palachovu týdnu. O to překvapivější bylo pak po listopadu 1989 uvedení jejího jména na neoficiálním seznamu spolupracovníků StB. Herečka přiznala, že v 50. letech StB podepsala vázací akt. "Ďábel mě dostal na pýchu a ješitnost. Spletl mě iluzemi o sobě i o společnosti. Koupil si mě za představu lehčího, úspěšnějšího života, jemuž nebudou napříště kladeny žádné překážky," popsala ve svých pamětech.

Nové období - život návratu - začal Chramostové po listopadu 1989. Přišla nabídka angažmá v Národním divadle. "Vrátit se pro mě bylo nepopsatelně těžké. Proto jsem půldruhého roku váhala," řekla. Stálou členkou činohry "zlaté kapličky" se stala v roce 1991. Objevila se v inscenacích Falkenštejn, Oblak a valčík, Bloudění, Maryša, Lucerna nebo ve své benefici Tři životy. S jevištěm se rozloučila v roce 2010 titulní rolí Babičky v dramatizaci románu Boženy Němcové.

V 90. letech se Chramostová vrátila opět k filmu. Za své výkony ve snímcích Je třeba zabít Sekala (1998) a Kuře melancholik (1999) byla nominována na Českého lva. Zahrála si také v televizní inscenaci PF 77, dramatickém příběhu o cti, morálce a důstojnosti, za nějž získala Cenu České filmové a televizní akademie ELSA. Účinkovala rovněž v seriálu Hraběnky (2007) či ve filmu Odcházení (2011), stejně jako v inscenaci této divadelní hry Václava Havla.

Minulý režim prý Chramostové a Milotovi pomohl přežít humor. "Člověk se musí dopracovat k nadhledu nad sebou samým. Nás tehdy držela jedině sranda. Bylo to nutné, protože připustit si řadu věcí bylo velmi bolestné," řekla herečka. Milota zemřel ve věku 85 let letos v únoru.

Související