Ty tam jsou časy, kdy žábou na prameni českého přijetí opuštěných dětí z uprchlických táborů v Řecku byl Andrej Babiš. Nyní se premiér může radovat − v roli tvrďáka se už před svými voliči blýskl a teď mu s horkou asociální kaší ochotně slouží ČSSD v touze sesbírat aspoň drobet voličů.

Jmenovitě její předseda Jan Hamáček, který si ještě před rokem držel od Babišova striktního odmítání distanc, dnes označuje řeckou prosbu o pomoc za pouhou snahu vrátit do hry debatu o přerozdělování uprchlíků.

Proto se už nikoli Babiš, ale ministr vnitra Hamáček stal aktuálně terčem výzvy spolku Pražské matky, aby i s ohledem na ideály listopadové revoluce před 30 lety "přestal české humanitární pomoci sirotkům bránit". Vývoj kauzy "syrských sirotků" je ostudou polistopadové politiky. Na začátku byla iniciativa zdola. Na základě ochoty českých rodin požádala lidovecká europoslankyně Michaela Šojdrová před rokem kabinet o zprostředkování převzetí padesáti dětí. Na vznesené výhrady ohledně teenagerského věku Šojdrová promptně reagovala sestavením jmenného seznamu třiceti dětí mladších čtrnácti let. Ani to vládu neobměkčilo. Babiš kontroval nápadem pomoci dětem přímo v jejich zemi − jenže jeho soukromý projekt dětského zařízení v Sýrii po roce přešlapování syrská strana odmítla.

A tak jsme nepomohli nikomu. Česko vinou politiků nadbíhajících antiimigračním náladám voličů získalo zbytečně image země cyniků a nehumánních asociálů. Praha odmítá uprchlické kvóty a vytýká jim nedobrovolnost, dobrovolnou solidaritu vycházející zdola však hatí taky. S poukazem na třicet přijatých dětí, které navrhovala Šojdrová, by se dnes vládě mnohem lépe dívalo do očí Řecku a jeho plánu rozmístit po Evropě sedmnáctileté nezletilce z Afghánistánu a Pákistánu. Tyhle dveře jsme si však hloupě zavřeli. A ještě hloupější je, že ex post si asociální přístup nalinkovaný před rokem premiérem Babišem osvojila Česká strana sociálně demokratická.