Magie kulatých čísel
Timothy Garton Ash: Rok zázraků, Prostor
"Polsku to trvalo deset let, Maďarsku deset měsíců, východnímu Německu deset týdnů, Československu to bude možná trvat deset dnů!" Bonmot, kterým přispěl k sametové revoluci britský historik Timothy Garton Ash, se ujal. Ve své dnes už slavné reportáži z revoluční Prahy popisuje, jak se 23. listopadu 1989 setkal s Václavem Havlem a pronesl právě tuhle větu. Václav Havel chytil Ashe za ruce, usmál se, přivolal lidi z týmu samizdatového Originálního videojournalu a požádal jej, aby to znovu zopakoval do kamery, a tak onen bonmot začal žít vlastním životem. Objevil se na titulní stránce polského deníku Gazeta Wyborcza, Havel jej několikrát využil při svých projevech. "A když jsem musel devatenáctý den, v době, kdy revoluce ještě rozhodně nekončila, konečně z Prahy odjet, lidé stále říkali: 'Vidíte, u nás to trvalo jen deset dní.' Taková je magie kulatých čísel," píše Timothy Garton Ash. A k novému vydání svých reportáží z revoluční Varšavy, Budapešti, Berlína a Prahy přidává nový esej o střední Evropě po třiceti letech.
Výlet do pražské povídky
Radim Kopáč a Jakub Šofar (editoři): Praha v množném čísle, Slovart
Antologie povídek českých spisovatelů o Praze, kterou sestavili uznávaní literární editoři, je hravá a plná protikladů. Jak říkají sami iniciátoři: "Od detailu po celek, z přítomnosti do hloubi předminulého století… Jednou víc fikce, jindy víc reality. Odvrácená i přivrácená strana té samé mince. Věže a hrad a mosty. Den a noc, láska a smrt, probuzení i pád do snu." Jinými slovy: nabízejí originální vhled do pražských uliček i do historie české povídky, svého času už skoro zapomenuté. Co autor, to pojem (Tyl, Neruda, Kisch, Hašek, Jesenská, Čapek, Meyrink, Škvorecký, Smetanová, Boučková, Hakl, Dutka či Urban) a také jiný pohled. A jinam. Budiž pochválena doba, kdy zase vycházejí takovéto antologie.
Každý máme své peklo
Edith Eva Egerová: Máme na vybranou, Práh
Podle podtitulu I v pekle může vyklíčit naděje by čtenář mohl nabýt dojmu, že jde o další z řady knižních vzpomínek lidí, kteří přežili holokaust, což koneckonců podtrhuje i pověst samotné autorky, jíž se někdy přezdívá "Anna Franková, která přežila". Ano, přesně tak to je. Edith Egerová prošla peklem Auschwitzu a o tom, jak tančila ve svých šestnácti letech před Mengelem či jak téměř zahynula na pochodu smrti, také píše. Ale to je jen půl knihy. V té druhé půlce vypráví příběhy pacientů, kterým se po válce − coby renomovaná klinická psycholožka − snažila pomoci. Nejprve v USA, kam po válce emigrovala, posléze po celém světě. A mezi její pacienty nepatřili přitom zdaleka jen oběti druhé světové války či emigranti, ale také třeba o generace mladší američtí vojáci a členové speciálních jednotek trpící posttraumatickým stresovým syndromem. Každý máme své peklo, že?
Když v čele národa nestojí ti krutí
Barbara Coudenhove-Kalergi: Doma je všude, Vyšehrad
"Ta obrovská masa lidí není nebezpečná. Lidé jsou zdvořilí a přátelští, v tlačenici říkají 'prosím, až po vás'. Hodně se žertuje. A když odjíždíme s nafilmovaným materiálem, dělají nám místo a volají: ,Děkujeme, že o nás informujete', a někdy dokonce: ,Ať žije ORF'. Je to jedna z těch vzácných a cenných hodin v dějinách národa, kdy najednou v čele nestojí ti hlasití a krutí, ale ti nejodvážnější, nejslušnější a nejlepší." Rakouská novinářka Barbara Coudenhove-Kalergi vzpomíná ve své knize na listopadové dny roku 1989, které se štábem televizní a rozhlasové stanice ORF trávila v pražských ulicích. Tato etapa v její kariéře samozřejmě patřila k nejnezapomenutelnějším, ale významná byla i pro ni samotnou. Až tehdy se příslušnice starobylého hraběcího rodu z jižních Čech, který byl po druhé světové válce vyhnán z vlasti, mohla vrátit domů. Memoáry neobyčejné ženy jsou vlastně podrobnou zprávou o 20. století a střední Evropě.
