Čtvrteční dohoda prezidentů Vladimira Putina a Recepa T. Erdogana v Moskvě, tzv. Soči 2.0, přinesla klid zbraní a dočasné zmírnění krize, ale také ukázala pozice jednotlivých aktérů v boji v Sýrii. Jednání se konala v Moskvě, přestože Erdogan velmi usiloval o to, aby Putin přijel do Ankary. K jednání nebyli přizváni zástupci Sýrie ani Íránu, dalšího partnera oficiálního syrského režimu. Je tedy evidentní, že ruská mocenská pozice v Sýrii dosahuje vrcholu a jediný, s kým je Putin ochoten o dalším vývoji ještě vyjednávat, je jeho hlavní mocenský partner a zároveň rival na Blízkém východě, Turecko.

Dohoda i samotný klid zbraní jsou ze strany Ruska v podstatě poslední šancí, aby Turecko dokázalo, že je schopno ovládat radikální jednotky v Idlibu a klid zbraní zajistit. Možná i to, že jsou případně společnými kroky schopni tyto radikální skupiny vyřadit ze hry.

Turecku musí být po čtvrteční schůzce jasné, že vývoj v nejbližších dnech a týdnech zásadně ovlivní budoucí pozice u jednacího stolu, to, jestli Turecko bude pro Rusko nadále hráčem hodným rovnocenného vyjednávání o vlivu a poměrech v Sýrii. Západ, který současnou krizi, ale i krvavý postup Asadových jednotek v posledních měsících sleduje zpovzdálí, bez jakékoliv snahy pozici Ruska vyrovnávat, už musíme vnímat spíš jako komentátora a možná pomocnou ruku v případě potřeby, ale další mocenskou silou, která by situaci mohla ovlivnit, pokud se přístup radikálně nezmění, rozhodně nebude.

Proč je pro Turecko i Rusko tak zásadní zachovat si svou pozici a tvář? Sýrie je pro Rusko klíčovým partnerem na Blízkém východě už od dob SSSR. Ruské angažmá v syrském konfliktu má dvojí rozměr. Ze strategického hlediska je pro Rusy důležitý středomořský přístav Tartús, kde využívají malou námořní základnu a po zapojení do konfliktu v Sýrii otevřeli i základnu pro vzdušné síly. Navíc je to jedna z mála spřátelených zemí v regionu, které Rusku zbyly. Podpora oficiálního Asadova režimu rovněž znamená boj proti islámskému fundamentalismu, což je ruské citlivé místo spojené s afghánským a čečenským traumatem.

Druhý rozměr je prestižní. Podle prezidenta Putina by Rusko mělo zaujmout své právoplatné postavení světové velmoci, se kterou se musí počítat vždy a všude. Podíl Ruska na syrském konfliktu zaručuje ruskému prezidentovi dostatečnou pozornost ostatních světových lídrů a účast na rozhovorech na nejvyšší úrovni. V kontextu tureckých zájmů v Sýrii se nejčastěji mluví o jeho zahraničních zájmech, budování pozice regionální mocnosti na Blízkém východě. Nyní je však řešení celé situace pro Turecko klíčové hlavně s ohledem na vývoj doma. Společnost i vlivem ekonomické krize začíná stále více projevovat nespokojenost s přítomností čtyř milionů uprchlíků a hrozba příchodu dalších situaci v posledních týdnech ještě zhoršuje. Smrt více než 50 tureckých vojáků během bojů v únoru je pro společnost hrdou na svou vojenskou sílu pomyslnou poslední kapkou. Erdogan a vládní AKP ztrácejí v průzkumech většinovou podporu pro své politické kroky.

Pokud chce Erdogan udržet svou politickou pozici doma, musí nyní vítězit za hranicemi, ve skutečném boji, ale i u jednacího stolu. Turecko potřebuje v otázce Sýrie příběh úspěchu pro svou společnost, aby si Erdogan udržel obraz zachránce národa a vítěze.

Zapojení Turecka do konfliktu na opačné straně pro Rusko znamenalo i možnost nepřímo se utkat se silným regionálním hráčem, který je navíc členským státem NATO, tedy organizace, jež je Rusku trnem v oku a jejíž oslabení je jedním z ruských dlouhodobých cílů. Nicméně tento střet byl až donedávna veden nepřímo, a tedy z pozic, které nevyžadovaly velké risky.

Eskalace bojů v posledních týdnech situaci změnila v hrozbu skutečně otevřeného konfliktu. Pro Rusko by to v současnosti znamenalo mnoho potíží. Kromě nárůstu válečných výdajů a nespokojenosti obyvatelstva vzhledem k nepopularitě války také uzavření tureckého vzdušného i mořského prostoru pro ruskou bojovou techniku a tím i uzavření přístupu do Sýrie. Zcela jistě by to ohrozilo provoz nového turecko-ruského plynovodu TurkStream či kontrakty na ruskou vojenskou techniku, které již vrazily klín mezi Turecko a ostatní členské státy aliance. Navíc nejen Rusko a Turecko si uvědomují, že pokud by ke konfliktu došlo, na stranu Turecka se přidají státy aliance, které teď Turecku vyjadřují podporu spíše rétoricky. A skutečný střet NATO s Ruskem by nepřinesl užitek nikomu.

Jednání v Moskvě na nejvyšší úrovni znamená, že ani jeden z lídrů si nepřeje otevřenou konfrontaci, naopak se rozhodli využít liknavosti Západu, dočasně mezi sebou zakopat válečnou sekeru a vytěžit z nastalé situace, co se dá. Symbolickým důkazem deeskalace konfliktu se syrskými jednotkami má být vzniklý bezpečnostní koridor, který Rusko kontroluje. Avšak nevnímejme příměří jako konec války, dříve nebo později se konflikt opět rozhoří, stejně jako se to stalo po rozhovorech Putina s Erdoganem v Soči v říjnu 2019 či 2018. Přece jen tento klid zbraní už je v Idlibu od dohody v roce 2018 čtrnáctým v pořadí. Současné příměří vnímejme spíš jako prostor pro nádech a přípravu další taktiky.

Ať jsou představy o budoucí Sýrii ze strany Ruska a Turecka jakkoliv odlišné, jedno mají společné. Oba státy chtějí status mocnosti, která ovlivňuje dění minimálně v tomto regionu, a prezidenti obou zemí si potřebují zachovat svůj obraz úspěšného politika a vůdce před domácím publikem. Jednání v Moskvě těmto požadavkům plně odpovídají a můžeme předpokládat, že i další vývoj bude v podobném duchu. Rusko s Tureckem si sice rády ukazují sílu, ale když na to přijde, najdou kompromis výhodný pro oba státy. Jediný, kdo tak z celé krize v Idlibu zatím vychází poražen, je Asad, který ztrácí vojenskou výhodu i řekněme politickou prestiž, protože přijímá dohodu vyjednanou jinými.