Seděl jsem v kavárně před Obecním domem s výhledem na budovu centrální banky. V ruce jsem měl výtah ze zprávy o finanční stabilitě, ale moc pozornosti jsem mu nevěnoval. Myšlenky mě zanesly do dob, kdy vedle u Prašné brány začaly v revolučním roce 1848 první půtky studentů s císařskými dráby. Doplatila na to tehdy žena maršála Windischgrätze, když se v nevhodnou chvíli dívala z okna. Zasáhla ji kulka, zemřela. Z letargie umocněné hřejivými slunečními paprsky dopadajícími na mou tvář mě vytrhl až rozhovor u vedlejšího stolu.

Pár popíjející kávu a sodovku působil na pohled sympaticky. Muž právě pronášel něco ve smyslu: „Nejsem si jistý, jestli jsem pro tebe dobrý partner. Nedokážu splnit věci, které si tolik přeješ. Na vlastní bydlení můžeme zapomenout, protože nám nikdo nepomůže. A jak sama říkáš, mít děti a žít celý život v nejistotě s roční smlouvou na krku a rizikem, že nám s dětmi nikdo nepronajme byt, se nedá. Možná by sis měla najít někoho schopnějšího nebo s bohatšími rodiči.“ Slečnu to nejprve zarazilo a pak shovívavě, jak to umí ženy, odvětila, že je blázínek, když si myslí, že se s ním rozejde kvůli něčemu takovému.

Na rozdíl od ní mě ale celý výjev docela vyděsil, cítil jsem až úzkost z toho, že jsme se dostali do situace, kdy někdo takto začne uvažovat. Připomíná to ono monarchistické období, kdy o tom, kdo se za koho provdá nebo ožení, rozhodoval majetek. Číšník mi přinesl martini, má pozornost se konečně obrátila k prezentaci, otevřel jsem ji a začal listovat. Zastavil jsem se na straně jednadvacet a přemýšlel, co ta čísla říkají. Úzkost v hrdle zesílila. Sdělovala, že všechno bude ještě horší.

Zbývá vám ještě 70 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se