Renesance. Krásné slovo, znamenající obrození či nový rozkvět. Nejen ve výtvarném umění je tato epocha často spojována s Florencií. Národní galerie v Londýně seznamuje s mistrovskými díly, která vznikla v tomto italském městě během sedmdesátých letech 15. století.

Lorenzo de Medici, zvaný il Magnifico, vládce Florencie v letech 1469 až 1492, byl v prvé řadě finančníkem. Ale byl také státníkem a politikem, a také, především, sám básník, mecenášem umění a literatury. Sbírku antických plastik, medailí, kamejí, keramiky a zlatnických výrobků, založenou jeho dědečkem Cosimem (vládl ve Florencii v letech 1434 až 1464 ) a jeho otcem Pierem (vládcem městského státu do roku 1469), Lorenzo zdvojnásobil.

Jeho nejdůležitějším přínosem však bylo, že umožnil umělcům volný přístup ke svým sbírkám, aby je mohli studovat.

Většina historiků se shoduje v tom, že Florencie za Lorenza il Magnifica byla jazýčkem na vahách křehké rovnováhy mezi italskými státy a ochranitelkou míru a svobody. Niccolo Machiavelli však viděl ve svých Florentských rukopisech i rub tehdejšího života: "Z toho povstala ona zla, která s sebou přináší mír. Mladí lidé, nevázanější než obvykle, si nadmíru libovali v parádění, pitkách a jiných podobných požitcích, a majíce dlouhou chvíli, marnili čas i peníze ve hře a s ženami. Jejich celá snaha směřovala k tomu, ukazovat se v nádherných šatech a vést duchaplné a vtipné hovory."

Podpora umění občanskou ctností

To však nic nemůže změnit na skutečnosti, že za Lorenza se stala Florencie centrem italské kultury. Lorenzo udával krok a nabízel zřejmě nejvíce ze všech ostatních vládců za služby umělců a učenců. Jenom za knihy vydával více než polovinu ročního státního rozpočtu! Za jeho vlády se pro Florenťany stala podpora umění občanskou ctností. Byli prostě okouzleni novým výtvarným stylem, který se oprostil od strnulosti gotiky, inspiroval se často antickou mytologií a nestyděl se za ztvárnění nahého muže či ženy.

Tehdy také proto vynikly tři malířské dílny, které vedli Andrea del Verrocchio, Sandro Botticelli a bratři Piero a Antonio Pollaiuolové. Jejich díla také tvoří, spolu s pracemi Leonarda da Vinci, podstatnou část londýnské expozice. Výstavě sice jako by vévodil oltářní obraz Antonia Pollaiuola Umučení svatého Šebestiána, ale ten svým umístěním nijak nezastiňuje ostatní umělecké skvosty.

Nádherná "camera"

Londýnská Národní galerie rozdělila expozici do sedmi sálů a zároveň do sedmi tematických celků: Mecenáši a umělci; Verrocchiova dílna a jeho projekty; Verrocchiova dílna: učení a předávání; Bratři Pollaiuolové; Heroické a starožitné; Sakrální krása a Nádherná "camera". Může se zdát, že Národní galerie zapomněla v názvech jednotlivých celků na jména dalších velikánů florentské renesance - Sandra Botticelliho a Leonarda da Vinci. Jejich díla však prostupují několika sály a jsou jejich ozdobou.

Čtenáři však dlužíme vysvětlení výrazu "camera". Není to jakýsi renesanční fotoaparát, ale docela "obyčejný" pokoj velkého florentského domu či paláce, který obvykle obsahoval velkou postel a "válendu" a měl velice málo společného s dnešní ložnicí. Sloužil především jako přijímací pokoj. Obvykle v něm byl nějaký obraz s náboženskou tematikou, obvykle Panny Marie s Ježíškem. Vždy v něm ale byla truhlice ozdobená malbou či intarzií; dvě skvělé ukázky těchto artefaktů najdeme právě na výstavě v Národní galerii.

Botticelli, Leonardo

Obrazy Sandra Botticelliho (1445 - 1510) tím, že jsou zastoupeny v několika výstavních sálech, je jakoby svými jasnými barvami prosvěcují. Kompozicí, včetně úvodního portrétu Guiliama di Medici, Lorenzova bratra, který byl zavražděn roku 1478 během spiknutí rodu Pazziů proti "nadvládě" Medicejských, navozuje Sandro atmosféru klidu. A tu ještě více umocňuje ve svém obrazu Venuše a Mars umístěném v "sedmé komnatě" Nádherné "camery".

Obraz tím do značné míry jen dokazuje výrok anglického historika umění Johna Ruskina, který před sto lety prohlásil: "Byl to jedinečný malíř v Itálii, který dokonale prožil a pochopil Danta; a jediný, kdo dovedl také současně pochopit ideje pohanské a křesťanské a dokázal výstižně namalovat jak Afroditu, tak Madonu."
Leonardo da Vinci (1452 - 1519), přímo zosobnění renesačního myšlení a umění, je na výstavě zastoupen "pouze" svými kresbami (nejskvostnější ukázky zapůjčila ze svých sbírek královna Alžběta II.), které svou dokonalostí a jemností nejlépe dokazují úroveň výtvarného umění před více než pěti sty lety!

"Ve všem svém konání se vyznačoval nesmírným půvabem, a měl nadto ještě tak nesmírné schopnosti, že dokázal snadno rozřešit jakýkoli problém, do kterého se pustil," napsal ve svých Životech nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů Giorgio Vasari (1511 až 1574), malíř a životopisec mnoha renesančních umělců. Právě několik skvělých ukázek Leonardova kreslířského umění musí v Národní galerii potěšit každého příznivce výtvarného umění!

Klid před bouří

Na výstavě si návštěvník může mimo jiné uvědomit, v jaké podobě se dochovalo umění z konce 15. století až do dnešních dnů. Například se zachovalo daleko více děl na papíře, jednoduše proto, že byl v sedmdesátých letech quattrocenta dostupnější než na jeho počátku. I proto si umělci schovávali své kompoziční náčrtky, rychlé skici ze života či detailní studie drapérií. V sochařství se v daném desetiletí začala objevovat terakota jako samostatný umělecký materiál. Byla levnější alternativou mramoru, mohla zůstat surová nebo být ozdobena malbou či glazováním.

Z většiny vystavených obrazů i soch vyzařuje klid, výjevy jsou téměř jakoby "nevinné". Na výstavě nenajdeme ani stopy po bouřlivých emocích, které se objevují v pozdních Botticelliho dílech a které se stanou typickými pro umění 16. století. Je tu ještě málo důkazů grandióznosti, jež do Florencie vstoupí teprve s Michelangelem.

Výstava Florentské renesance svým uspořádáním působí komorním dojmem. To je dáno do značné míry i tím, že se zřejmě vedení galerie spoléhalo na vlastní bohaté sbírky z daného období. To ovšem nic nemění na jejím významu a zejména na vypovídací hodnotě pro návštěvníky. Zápůjčky, i když pocházejí z proslulých sbírek Jejího Veličenstva či z florentské Galerie Uffizzi nebo dalších světových galerií, jsou v tomto případě jen pověstnými třešničkami na dortu.

Ale přestože je tento desert velmi chutný, nemůžeme si odpustit poznámku, že i kvůli, ba právě pro dataci vystavených děl by výstavě slušel spíše podtitul umění za Lorenza di Magnifico, než pouhé omezení léty sedmdesátými quattrocenta. Výstava Florentská renesance je přístupná do 16. ledna.