Ostře sledovaným hostem Festivalu spisovatelů byl také jeden z nejvýznamnějších amerických prozaiků William Styron (1925), autor dnes již klasických děl Ulehni v temnotách (1951), Zapal tento dům (1960), Doznání Nata Turnera (1967) a především celosvětového bestselleru Sophiina volba (1979). Pohyboval se v neustálém obležení novinářů i čtenářů, kteří chtěli získat autogram. 

William Styron byl v Praze potřetí, poprvé to bylo v roce 1974, podruhé v roce 1986. Prahu považuje za překrásné město a vzhledem k tomu, že dříve tu pobýval jen krátce, chtěl ji tentokrát lépe poznat. Zdržel se tu proto celý týden a kromě setkání s novináři a autogramiády vystoupil na večeru listu The Guardian a v cyklu Hovory v Divadle Ypsilon.
Nejčastěji dostával otázky na Sophiinu volbu.

Styron se svěřil, že v polovině sedmdesátých let, kdy navštívil tehdejší Československo, zavítal také do Polska a do Osvětimi: "Byl to pro mne určující prožitek, tehdy ve mně uzrálo rozhodnutí Sophiinu volbu napsat, neboť právě tam jsem si plně uvědomil celou hrůzu holocaustu. V samotném Polsku nemohla kniha za komunistického režimu vyjít, polský režim dospěl tehdy k názoru, že kniha uráží polský lid a podsouvá mu antisemitistické názory. Když se natáčel stejnojmenný Pakulův film, polští herci v něm dokonce nesměli přijmout ani malé role. Osobně si myslím, že antisemitismus prochází celou Evropou a už sama skutečnost, že polský režim považoval knihu za nebezpečnou, potvrzuje fakt, že tam antisemitismus byl."

V souvislosti se Sophiinou volbou Styron napsal: "Když lidé hovoří o holocaustu, ptají se: Kde byl Bůh. Já se ptám: Kde byl člověk?" K tomu v Praze dodal: "To je otázka, na niž dodnes nikdo nezná odpověď. Myslím si, že dějiny vytvářejí nezodpovězené otázky."

Mluvil také o tom, jak ho těší úspěch filmu už proto, že přispěl k zájmu o holocaust, který jakkoliv byl strašný, neměl by patřit k opomíjeným nebo dokonce tabuizovaným tématům. "Když režisér Alan Pakula hledal představitelku hlavní role, přijel i do Prahy. Kamerových zkoušek se zúčastnila Magda Vašáryová. Když jsem ji viděl, byl jsem okouzlen její krásou i talentem. Roli nedostala kvůli zásahu producentů, kteří chtěli mít ve filmu známou hvězdu, jíž už v té době byla Meryl Streepová, a nikoliv v Americe neznámou herečku z východní Evropy. Meryl Streepová je velká herečka, dodnes však vzpomínám na Magdu Vašáryovou, na její obraz z oněch zkoušek."

A jak pohlíží na růst obliby pravicových politických stran se sklonem ke xenofobii, jakými jsou například Haiderova Strana svobodných v Rakousku anebo Le Penova Národní fronta ve Francii? "Jevy, které souvisí s popularitou Le Pena a Haidera jsou nebezpečné, musíme k nim být bdělí, ale nemyslím si, že by vyústily v něco podobného holocaustu."
Minulý měsíc navštívil William Styron spolu s dalším klasikem americké literatury Arthurem Millerem Kubu.

"Sešel jsem se se studenty, na autogramiádě se čtenáři a také s Fidelem Castrem, s nímž jsme měli pracovní oběd. Ptáte-li se, co bylo na té cestě nejzajímavější, pak tedy - když posloucháte Fidela Castra, jak čtyři hodiny hovoří, aniž by si udělal přestávku. Později, když jsem s ním mluvil, zaujal mě jako osobnost - osobnost zapomenutého diktátora. Byl by zajímavý jako příklad megalomanie pro psychologickou studii. Kuba je na jedné straně fascinující země, s příjemným klimatem, na druhé straně země ohromně chudá. Je to také jeden z důsledků obchodního embarga, které Spojené státy proti Kubě stále drží. Myslím si, že embargo už ztratilo smysl a že by mělo být zrušeno."

Styron patří k příznivcům amerického prezidenta Billa Clintona, jehož se zastal ve vyostřeném sporu, který vypukl mezi prezidentem a vyšetřovatelem Kennethem Starrem, jehož praktiky označil spisovatel za hrozbu pro demokracii: "Starrovo vyšetřování stálo milióny dolarů a spoustu času. Clintonova aféra přinesla Americe chaos, který jeho nepřátelé využili k prezidentově skandalizaci. Co se stalo, nedá se odestát. Poučení, které z toho všeho plyne je jediné: Muž lhal o svém přestupku v sexuálním životě. Při odhalení toho faktu se ukázala poněkud slabá stránka demokracie. Vy Evropané často říkáte, že americký národ je prudérní. Není to tak, Američané jsou vesměs tolerantní. Prudérní síly jsou soustředěné na křesťanské pravici a podporovaly Kennetha Starra, většina Američanů se však postavila za Clintona."

Spisovatel, který před lety prohlásil, že se psaním hodlá skončit a že místo toho bude chodit do kina, se v Praze naopak svěřil, že v současné době píše stále: "Eseje, kritiky, román. Víte, že patřím k těm autorům, kteří neradi mluví o své práci, dokud není dokončená. Tady ale udělám výjimku a prozradím, že píšu další román z období 2. světové války. Proč se opět vracím k té době? Protože si myslím, že 2. světová válka byla událostí, která do značné míry definovala obrysy 20. století. Tentokrát se ale román nebude týkat Evropy, ale událostí v Pacifiku, okolností kolem svržení atomové bomby. Pro mě má tato událost zvláštní, i když rozporuplný význam. Sloužil jsem tehdy v Pacifiku u vojenského námořnictva a byl jsem mezi těmi, kteří se měli zúčastnit plánované invaze do Japonska. Bomba svržená na Hirošimu mi de facto zachránila života. Vidíte ten rozpor: záchrana vlastního života a vedle toho statisíce zmařených životů v Hirošimě."

Pokračovatel Williama Faulknera a jeden z nejvýznamnějších reprezentantů jižanské větve americké literatury hovořil také o svých ranějších dílech situovaných právě na americký Jih, odkud - z Virginie - také pochází. "Když jsem psal román Zapal tento dům, čerpal jsem ze svých osobních prožitků. Většina mých prací je postavena na autobiografických zkušenostech, myslím si, že to pro autora je jedna z nejschůdnějších cest."

Za jižanského spisovatele se však Styron nepovažuje, přestože, jak sám říká, historie a kultura amerického Jihu ho značně ovlivnila a jižanství se stalo jedním z klíčových faktorů jeho spisovatelské i životní dráhy. Sám sebe označuje za amerického spisovatel s jižanským zázemím. Na Festivalu spisovatelů se pochopitelně hovořilo také o perspektivách literatury. V tomto smyslu je Styron optimistou: "O osud literatury se nebojím, dokud budou mít lidé prsty, aby mohli obracet stránky, budou číst. Přesvědčuje mě o tom mimo jiné i fakt, že ani zlatý věk televize a filmu nedokázal v člověku potlačit touhu po psaném slově."