Pražský komorní balet, který v roce 1975 založil Pavel Šmok a který pak také téměř čtvrt století kočíroval, vede od ledna minulého roku Libor Vaculík. Soubor nemá stálou scénu, a tak k premiéře čtyř nových kusů došlo v předvánočním čase (19. a 20. 12. m. r.) pod střechou Státní opery Praha. 

Jde o další z programů, jimž dominuje "čistý, absolutní" pohyb, přičemž dějová složka nejenže značně ustupuje do pozadí, ale, je-li to v podstatě vůbec nutné, je na jednotlivé choreograficko-taneční kreace volně naroubovatelná pouze dle divákovy fantazie. A tak celé představení - přes rozdílnost nálad jednotlivých titulů - především vzdává hold kráse baletně stylizovaných křivek lidských těl, působivosti souhry nebo naopak - i když v míře menší - individualitě projevu. Pražský komorní balet nikdy nebyl souborem s kultem hvězd, vždy šlo o práci týmovou, kdy za výsledek byl aplaudován celý kolektiv.

Entrée nové nabídky tvoří Shaker Loops. Skladatel John Adams údajně vycházel z rituálních tanců americké náboženské sekty The Believers, jeho hudební podklad staví na monotónně sytém briu smyčců, které svým způsobem přivádí posluchače až k samým hranicím minimalismu. Právě choreografii Jochena Heckmanna si běžný divák významově podloží výlučně dle rozkošatělosti svého fantazírování: leckoho upomene až na jakési archetypy s věčně se opakujícím lidským prakonáním, jiného navede k úniku do iracionálna. Patrně všichni se však shodnou, že jde o poetiku, která studí (nemálo tomu napomáhá výtvarný akcent na chladnou modř a amelodičnost a arytmičnost hudby) a které dvanáctero tanečníků propůjčuje ráz rituálu stejně jako antikizující osudovost.

Pas de deux Et Cetera je v programové skladbě formálně víceméně komorním intermezzem, obsahově pak nikdy nekončícím dialogem mezi mužem a ženou, jehož zákruty jsou plné konfliktů i smíru. Jde o všeobecnou a nadčasovou rovinu, v níž se divák může najít sám, třebaže tato epizodka nezapře španělský kolorit. Choreograf Libor Vaculík sáhl po druhé větě Concierta de Aranjuez Joaquína Rodríga a oběma tanečníkům - Marice Blahoutové a Danielu Slabému - poskytl nemálo příležitostí, aby mohli plně přesvědčit nejen technicky, ale i sdílností výpovědi. Bez velké pauzy bezprostředně navozující Bolero je pak úspěšným pokusem každé opakování hudebního motivu zrcadlit odlišným choreografickým řešením. Robert North rezignoval na gradaci i na španělskost notoricky známé skladby: Pět mužů a pět žen roztancovává pod kůži se zadírající ravelovský přísný tep této extáze zpravidla v mechanických a až strojově úsečných pohybech, jejichž účin umocňuje přesnost a dokonalost souhry. Fakt, že sledujeme projevy, které si mnohdy nezadají s automatičností, zvyšuje nároky na stoprocentní přesnost. Leč člověk není naprogramovatelný robot, a tak se jí přiblíží někdy více, jindy méně.

Zatímco všechny tři zmíněné minibalety oslovovaly ve vážné rovině, závěrečných Šest tanců působí natolik pohodově a úsměvně, že se snad vždy hlasitě připomene divákova bránice. I když jde o nadsázku a do značné míry i karikaturu zpatetizovaných tanečních gest a póz, z celkového pojetí choreografa Jiřího Kyliána nevyvanula graciéznost, jemný humor i "rokoková načančanost", již ostatně před-znamenává sama Mozartova hudba (Deutsche Tänze 1 - 6, KV 571).

(Zhlédnuto 14. února v Janáčkově divadle v Brně.)
Z baletu Shaker Loops