Před Centre Georges Pompidou je od poloviny prosince instalován "mluvící les". Zatímco nad severní Francii padal již koncem listopadu první sníh, Pařížané jenom při představě sněhu propadali panice. A tak bylo koncem roku nad Paříží sice zataženo, teplota se pohybovala (jako v Praze) kolem bodu nula, ale zatím nesněžilo. To jenom v Les Halles neváhali již v průběhu podzimu zasněžit některé skleněné průhledy - místním černošským skupinkám k obecné radosti. Nevadilo, že sníh byl umělý.

Beaubourg jako plovoucí ruina?

Možná věděli proč. A každopádně vědí víc než já. V Centre Pompidou totiž probíhají intenzívní práce, při nichž by se člověku (při pohledu na tu zkázu) krve nedořezal. To jen prezident Jean-Jacques Aillagon míní, a oznámil to na tiskové konferenci, že hlavní část rekonstrukčních prací bude ukončena v závěru roku 1997. Hlavní architekti Renzo Piano a Jean-Francois Bodin se mají do práce pustit v průběhu roku 1998. Skutečnost je mnohem složitější, ačkoliv "zavření", pravda, je spíše noční můrou dynamických zaměstnanců.

Dvacet let od otevření je Centre Georges Pompidou, jeden z velkých projektů, jenž předcházel éře Franc5oise Mitterranda, podoben daleko více ruině než prestižnímu muzeu, jehož expozice dokáží zvednout mandle nejednomu návštěvníkovi. Konstrukci, která z dálky připomíná plovoucí archu, teď obkroužilo lešení. Není toho věru málo, co musejí hbití dělníci dát dohromady: vyměnit kompletně klimatizaci, eskalátory a výtahy, páté patro by mělo být přebudováno na dvě samostatné galerie a doplněno o galerii fotografie; Národní muzeum moderního umění (ANAM) rozšíří svou plochu stejně jako knihovna BPI.

Reformu čeká i samotná organizace Beaubourgu: posílení pravomocí ředitele bude provázet oddělení moderního muzea MNAM a Centra průmyslové tvorby (CCI) na dva departementy. První by měl sloužit k rozšíření kapacity vystavených stálých sbírek, druhy k produkci aktuálních expozic současného umění. Napovídá tomu i jmenování Marie-Claude Beaudové, přicházející z Fondation Cartier do čela departementu současné tvorby. Vedle toho, že se připravuje otevření Brancusiho ateliéru (jehož rozměrná expozice loňského roku zaznamenala nebývalý ohlas), současný program spolu se servisem putuje z budovy do budovy. Grand Palais, Jeu de Paume a další regionální muzea se budou podílet na nelehké rekonstrukci místa, které má být připraveno k novému otevření v poslední den tohoto tisíciletí.

Centre Georges Pompidou se chystá k vyplutí na rozbouřené moře 21. století. Ptáte se, kolik taková operace stojí? 440 miliónů na vnitřní vybavení, 150 miliónů na Brancusiho ateliér, 160 miliónů na fasády, klimatizaci, eskalátory a zabezpečení - to vše ve francouzských francích. A` propos: kolik že vlastně stála rekonstrukce pražského Veletržního paláce?

Krutosti Brigitte Bardotové

Minule (viz HN na víkend) jsem anoncoval, že se vrátím ke skandálu kolem známé (bývalé) herečky Brigitte Bardotové a (současné) ochránkyně zvířat. Plním slib: slavná BB vydala u Grasseta své Paměti. Ano, určitě jste o nich už také slyšeli. Paměti trhají knižní hitparády: Iniciály BB budí smích, křik a skřípání zubů. Iniciály zraňují. Brigitte Bardotová se přece uměla prodávat za každého režimu. Ale byla to opravdu Ona, jež žila "život, který (...) mne zvolna ničil, po kouskách, během dní, slz a zklamání"? "Vždycky jsem věděla, že lidskost je krutá," napsala. A právě ve jménu lidskosti se proti některým pasážím z pamětí Bardotové ozval člověk, s nímž (mimo jiné) prožila "peklo".

Jacques Charrier, jeden z mužů francouzské filmové vlny, producent a výtvarník a její bývalý manžel, na ni podal žalobu.

Pravda, pod nátlakem svých dvou dcer požadoval na tribunálu zákaz pasáží od strany 212 do strany 290 a 423 a 424, jež se týkají jeho osoby a jejich syna Nicolase, jakož i zákaz distribuce knihy a stažení kolujících exemplářů. Bardotová v nich líčí Charriera jako nedospělého chlapečka se sklonem k autoritářství a depresi. Svůj porod a první kontakt s právě narozeným synem popisuje výrazy, které by mohly zajímat psychiatra, problém Charriera byl ale ještě jiný: kromě toho, že požadoval vše výše uvedené, žádal odškodnění ve výši 500 tisíc franků - podíl na autorských právech. Výsledek? Zamítnutí žaloby.

P. S. Na billboardech koncem roku stálo: Nekupujte pejska pod vánoční stromeček, za pár dnů může zůstat opuštěn. Z výše svého vánočního neštěstí se na vás dívala němá tvář. K Francouzům promluvila Nadace Brigitte Bardotové. Paměti ženy, hlásící se k myšlenkám Národní fronty Jeana-Marie Le Pena, zůstávají od října bez konkurence na prvním místě knižní hitparády levicového týdeníku Le Nouvel Observateur.

Knihy, knihy, knihy...

Ne, neprodávají se jenom paměti hvězd. I když právě Brigitte Bardotová byla přece hvězda nehasnoucí... Na vánočním trhu se prodávala také biografie Arletty od Denise Demonpiona (Flammarion), poslední Asterix, stejně jako gigantické dílo Henry Kissingera Diplomacie (Fayard). Mezi romány vzbudily naděje prvotina Marie Darrieussecquové s názvem Truismy (P. O. L.) i Goncourtovou cenou obtěžkaná Pascale Rozeová za knihu Le Chasseur zéro (Albin Michel).

Těžce ale zklamala Francoise Saganová s románem Le Miroir égaré (Plon), a to i přes to, že galantní Jérôme Carcin v Le Nouvel Observateur míní, že u "slečny Saganové stárnou jenom čtenáři". Za zaznamenání stojí esej Alaina Finkielkrauta Ztracená humanita, esej o XX. století (Le Seuil). Pokud zapomenete na politické avantýry Jacquesa Ataliho, ke zbystření smyslu přispěje jeho poslední brilantní kousek s názvem Cesty moudrosti (Fayard). Jiný typ moudrosti uchystal pro čtenáře André Comte-Sponville s knihou Impromptus (PUF).

A pokud byste snad měli pochybnosti nad vlastní intelektuální nedostatečností, na trhu je stále Slovník francouzských intelektuálů, zpracovaný pány Jacquesem Julliardem a Michemem Winockem (Le Seuil). Možná že s ním pochopíte i větu, kterou si k pobavení svých čtenářů vybrala literární příloha deníku Le Figaro: K čemu slouží intelektuálové? Ptá se příloha. Alain-Gérard Slama svou recenzi tamtéž nazval: Rekviem za mizejícím druhem.

A ještě (abych nezapomněl) jeden skandál. Netýká se hvězd, ale spíše historiků. Karel Bartošek, francouzský historik českého původu, vydal knihu Doznání archivu, Praha - Paříž, 1948 - 1968 (Le Seuil). O co jde? Před časem se o tomto problému mluvilo v Čechách jako o honu na čarodějnice. Ne, nejde o záznamy středověkých breviářů, ačkoliv těm se asi nejspíš podobají archívy tajných služeb, do nichž se historik pohroužil, aby z nich vynesl na světlo boží závěry, při nichž se netají dech, ale spíše tuhnou játra. Artur London, autor slavné knihy Doznání a jedna z obětí procesů v padesátých letech, je tu odhalen jako spolupracovník komunistického režimu. K

olem knihy se rozproudila lavinovitá polemika na stránkách levicového tisku (Le Monde, Libération, Le Monde diplomatique), v níž nešlo o nic menšího než o zodpovědnost historika a jeho nakládání s (údajnými) fakty. Proti knize zaútočil ostře Alexandre Adler v Le Mondu, který obvinil autora z podpory extrémní pravice. Na Bartoškovu obranu zas vystoupili historici v čele s Francoisem Bédaridou, bránící svobodu vědy, před politickým zneužitím. Ponaučení? Obávám se, že je jen těžko najdete mimo zónu osobního přesvědčení a zkušenosti.

Související