Přestože Milan Kundera v Poznámce autora považuje náklad prvních vydání svých knih v Kanadě "u Škvoreckých" za slušný, je jistě mnoho čtenářů netrpělivě očekávajících každé další znovu vydané dílo slavného českého, respektive dnes již francouzského romanopisce.

Ale nemějme Kunderovi za zlé, že nás po roce 1989 hned nezahltil dříve zakázaným ovocem. Ostatně ono střídmé dávkování přináší větší citlivost ke vnímání nadčasové roviny, v níž jsou jednotlivé příběhy zasazeny. Nelichotivý odraz společnosti rozvíjený v několikadenním setkávání postav románu Valčík na rozloučenou (dopsán 1971 nebo 1972 v Čechách) by čtenář v časech normalizace či krátce porevolučních sváděl na panující poměry, po sedmi letech vypořádávání se s minulostí již tento soud není tak jednoznačný.

S mrazením v zádech si postupně uvědomujeme, že poměry lidské trvají, ač poměry společenské prošly radikální změnou. V kulise malebných lázní během blíže neurčené periody socialistického bezčasí se odehrává fraškovité drama lidské malosti, ponížení a osudové bezbrannosti před nečekaným rozuzlením paralel- ně probíhajících dějů. Čtenář je zrychlujícím se tempem románu vtažen do iluzorní hry na předvídání zápletky, ta však provázena nemilosrdným obnažováním jednotlivých postav až do poslední chvíle uniká. Kundera byl disidentskými intelektuály kritizován právě pro svůj pesimistický pohled na život zde, časový odstup více než dvou desetiletí mu však dává za pravdu. 

V knize nelze nalézt jednoznačné postoje, autor nikoho zcela neodsuzuje, ale ani se s nikým neztotožňuje. Nejodpudivějším aktérem je zdravotní sestra Růžena, ochotná přidržet katovi (smečce nenávistných penzistů lovících v parku zaběhlé psy) jeho oběť. Dívka, která se za každou cenu snaží uniknout, ale volí prostředky svému prostředí vlastní, se tak stává ztělesněním té země. "Ta tvář byla i pyšná a Jakuba napadlo, že je pyšná ne na svou pěknost, ale právě na svou prázdnotu... Zdálo se mu, že celý jeho život nebyl než nepřetržitý dialog právě s touto tváří..., - ta tvář, která ničemu nerozuměla a o všem rozhodovala, tvář prázdná jak poušť a pyšná na svou poušť."

Snad proto je nad Růženou vysloven ortel nejvyšší, v podobě smrti z nervozity, ke které ji přivedla směšná figurka mladého instalatéra Františka, představitele nenáviděného světa banality a kapitulace. Nepřímým vrahem se stává intelektuál a bývalý angažovaný komunista Jakub, který nostalgicky opouští vlast a na poslední zastávce v horských lázních u přítele Škréty a své schovanky Olgy se pokouší účtovat s minulostí. Jeho loučení se však mění v ne- úprosné uvědomění si vlastního pozérství, když tableta jedu, poskytující mu v jeho dospělosti zdání volby, je nešťastnou náhodou podstrčena Růženě. Smrt, které se jen mdle snaží zabránit, mu zůstává utajena, jediná pýcha se změní v obyčejné placebo, kterým se tak stávají i všechny zbývající životní hodnoty.

Konzistenci románu trochu narušuje kýčovitý guru - samolibý Američan Bertlef, nečekaně se zjevující šedesátník s modrou svatozáří, jenž s lacinou efektností očisťuje Růženu od nízkosti jejího bytí. Jeho nepřirozená svoboda je však v závěru jemně ironizována gynekologem Škrétou, který se po Bertlefově adopci stává brat- rem vlastního syna. Škréta v dojemné starosti o budoucnost své vlasti léčí neplodné ženy podstupující lázeňskou kůru osobní inseminací. "Čím hloupější jedinec, tím větší má chuť se množit. Dokonalí jedinci zplodí tak nanejvýš jedno dítě a ti nejlepší dojdou k názoru, že se vůbec množit nebudou. To je katastrofa. A já pořád sním o světě, kde by se člověk rodil nikoli mezi cizince, ale mezi své bratry." Tato futuristická snaha jediné skutečně svobodné postavy románu, uznávající přátelství mimo spravedlnost, nemůže než být veskrze sympatická.

Milan Kundera : Valčík na rozloučenou. Nakladatelství Atlantis, Brno 1997. Váz., 248 str., cena neuvedena.