Má literárního agenta v New Yorku, komunikuje se svými fanoušky prostřednictvím internetu a koření své příběhy zmínkami o drogách a východním mysticismu. Viktor Pelevin se zdaleka nepodobá vousatým patriarchům klasické ruské literatury, ale ve svých šestatřiceti letech je veleben jako autoritativní hlas postperestrojkové generace Ruska, snažící se pochopit smysl chaosu a absurdity moderního života.

Jeho knihy, které originálním, duchaplným a podvratným způsobem zpracovávají témata, jež byla za sovětské éry často tabu, byly přeloženy do více než desítky jazyků. 

Časopis The New Yorker ho označil za "jednoho z nejlepších evropských spisovatelů" a kritikové ho přirovnávají k Franzi Kafkovi a Josephu Hellerovi, autorovi Hlavy XXII. Pelevin, který mluví plynně anglicky a hodně cestuje, připouští, že jeho rozlišovací, surrealistické vidění má pevné kořeny ve zkušenostech z jeho vlastní šílené, smutné vlasti. "Chcete-li žít normálním životem, je Rusko tím nejhorším místem na téhle planetě," konstatoval Pelevin v interview pro agenturu Reuters. "Ale jste-li spisovatel, zajímá-li vás tohle," dodal a ukázal si na hlavu, "pak je tím nejlepším."

Jádrem jeho děl je dvojznačný, proměnlivý charakter reality a osobní identity. "Jen si představte, Sovětský svaz pro nás byl nejstabilnější věcí ve vesmíru. Naprosto neměnnou konstantou," říká Pelevin. "Pak se rozpadl na kusy a my jsme zjistili, že identitu lze ztratit."

V Pelevinově světě není nic posvátné, nic nemá meze, nic není tím, čím se zdá být. Jeho dosud nejambicióznějšího románu Čapajev a Prázdnota se v Rusku od roku 1996 prodalo na 200 tisíc výtisků, což je množství, v jakém se tu prodává spíše čtivý brak. Úspěch tohoto jeho díla, stejně jako dalších, usvědčuje ze lži často zaznívající tvrzení, že Rusové již nemají zájem o hodnotnou literaturu, nebo jsou prostě příliš zaměstnáni či unaveni snahou přežít hlubokou a zdánlivě nekonečnou hospodářskou krizi. Také překlad Čapajeva do francouzštiny si získal nadšené recenze. Britské nakladatelství Faber and Faber se ho chystá vydat v angličtině v příštím roce pod názvem Hliněný kulomet.

Hlavní postavou knihy je básník Pjotr Pustota, jenž bojuje v ruské občanské válce v roce 1919 společně s proslulým velitelem Vasilijem Čapajevem, je však zároveň také pacientem psychiatrické léčebny v novodobé Moskvě. Román je lyrickou, ironickou meditací o podstatě reality, neustále pendlující mezi minulostí a přítomností a mezi různými úrovněmi vědomí. Na mrzoutské ruské literární kruhy však neudělal Čapajev dojem.

Vzdor své popularitě - zvláště mezi mládeží - je Pelevin povahou samotář, který není rád na očích veřejnosti a pro něhož je relaxací několik týdnů strávených v jihokorejském buddhistickém klášteře meditací před holou zdí. Kontakt se svými čtenáři udržuje především prostřednictvím internetu, kde také mohou jeho příznivci nalézt celé jeho dílo.
"Píšu pro zábavu. Nemám žádné poslání, žádné poselství. Jediným posláním spisovatele je přežít," tvrdí. V Rusku, která vždy bralo své spisovatele a jejich "poselství" velice vážně, to zní téměř revolučně.

Za carů i za komunistů trpěli ruští spisovatelé ve vězení, trestních táborech, exilu, před popravčími četami. Od Fjodora Dostojevského po Alexandra Solženicyna byli často považováni za jedince sdělující vrtošivému a nevyzpytatelnému národu neměnné pravdy. Pelevin však vyrůstal v poněkud odlišném Rusku, i když Rusku se svým vlastním dílem brutality, nespravedlnosti a chaosu. Snaží se vyhýbat politice, sdílí však skepticismus svých krajanů, pokud jde o liberální reformy uplynulých sedmi let, která uplynula od pádu sovětského komunismu. "Problém Ruska jsou komunisté versus liberálové. Tato společnost je kriminalizována shora dolů," tvrdí.