Třetí pokračování projektu Cesta za Rusalkou, plovoucí verze inscenace bratří Formanů, která měla na jaře premiéru v Divadle na provázku, se zabydlelo na palubě lodi Tajemství a šíří kolem sebe silně rozpínavou divadelní magii. Rusalka měla premiéru v úterý a hraje se do této soboty.
Hypnotické kouzlo divadla
Vstup si sice musíme "zasloužit" víc než kdy jindy - čekáním na vyprahlém břehu a sestupem po hodně krkolomných schůdcích, ale ty nás už konečně dovedou za ubohou Rusalkou bledou do světa hravé nadsázky i tísnivé symbolistní vize. Přecházíme přes železné rošty, pod nimiž šplouchá voda, uličkou mezi šatnami-maringotkami, za jejichž skly nás pronásledují divoké oči hereček v kostýmech lesních žen. Paluba ponořená v mlžném oparu je "zarostlá" stejně jako alžbětinská scéna Provázku secesně kroucenými řezbami listoví i autentickými větvemi. Pomalu podléháme hypnotickému kouzlu divadla, které proměňuje holešovickou budovu Lighthouse v podivný futuristický maják a posléze řadu topolů na břehu v hluboký les nebo třeba Böcklinovo symbolistní plátno Ostrov mrtvých.
Otevřenost míjející krajiny, městské kulisy a hvězdy nad hlavou zážitek z inscenace násobí. Jako by se umělý svět divadelní iluze zvětšil o ten autentický a vzal ho do hry. I proto se možná zdá, že tahle verze Rusalky pracuje se snovými, jakoby z podvědomí se vynořujícími obrazy ještě volněji než ta brněnská, která nás pečlivěji prováděla dějem. O to silněji si můžeme uvědomovat abstraktní významy a symbolické souvislosti příběhu.
Z Rusalčího světa mezi lidi
Rusalku lze sledovat nejen jako pohádku, kterou známe z dětství, ale především jako obraz odvěké touhy člověka po čisté, absolutní lásce, která je nad lidské síly a může se naplnit jedině v okamžiku smrti. Přijde na to, kam nás vlastní asociace zavedou. Taky to všechno můžeme pozorovat jen s otevřenými ústy jako potápějící se myslivci podvodní reje lesních žen. I tímto legračním obrazem, který se brzy po začátku zjeví za zdviženou oponkou, vymezují Formani oba světy: ten lidský - jakoby namyšlený, neohrabaný a směšný, a křehký "rusalčí", osvobozený od trapných vášní i všeho společensky pomíjivého a přirozeně splývající s přírodou jako vodníkův vzdouvající se plášť na kapitánském můstku. Přestoupit z jednoho světa do druhého beztrestně nelze, což je další téma, které formanovská inscenace čistými divadelními tahy vysvobodila z romantických závojů Kvapilova libreta.
Také o operu ve smyslu hudebního zážitku jde na lodi ještě méně než na Provázku. Herci se méně "snaží" zpívat, vypomáhají si občas deklamací a vůbec od začátku dávají najevo, že operní zpěv vlastně hrají, stejně jako víly, ježibabu nebo vodníka. Ostatně úprava Marko Ivanoviče, který je dirigentem výborného malého orchestru, je dobrovolně a s velkou empatií podřízená divadelnímu tvaru. Ozvučení připomíná nahrávky na starých deskách. Pokud tuto licenci přijmeme, můžeme si Dvořákovy silné melodické linky v souvislosti s nádherným příběhem a scénickými obrazy opravdu užít.
Některé momenty inscenace jsou nezapomenutelné. Čarování Ježibaby a Rusalčinu proměnu v člověka doprovází tísnivý rachot a zavalující pohyb obloukovité střechy lodi. Při osudovém dovršení změny navíc podjíždí loď ještě mostní oblouk a pocit vstupu do jiného světa se tak ještě zesiluje. V té chvíli loď také vplouvá z přírody do městské zástavby a kulisa města tak přirozeně splývá se společenským kvasem na zámku. Ve scéně v bažinách svítí v pozadí rudě traťové semafory jako ďáblovy oči... Člověk nemusí být zrovna vědma, aby si troufnul téhle Rusalce prorokovat hodně dlouhý život.
