Pod skleněným pláštěm z "obrazovek" Stanislava Libenského na budově pražské Nové scény, pulzuje za tmy červené světlo. Člověk si není jistý, zda té neforemné budově architekta Pragera začíná bít srdce nebo jestli se tu inzeruje veřejný dům, ale vypadá to, že se tady "něco" děje.

A je to tak: správu Nové scény od 1. ledna přebralo od Laterny magiky po téměř dvaceti letech znovu Národní divadlo a ke stejnému datu spustilo projekt hezky česky nazvaný "Nová scéna live".

Dudák vrzal

Nová scéna byla postavena nedomyšleně a narychlo. Nejspíš politické zadání - aby sláva stého výročí znovuotevření Národního divadla byla ještě větší.

Z hlediska divadelního využití to bylo od počátku mrtvě narozené dítě. Ze zdejší zahajovací premiéry Tylova Švandy dudáka se v roce 1983 stala národní ostuda v televizním přímém přenosu - "multifunkční" jeviště při každém pohybu vrzalo, prostor pohlcoval zvuk a herce nebylo skoro slyšet.

Pár let se tam, k malé radosti činoherců, i hrálo. Po listopadu 1989 se na Novou scénu přestěhovala z Paláce Adria Laterna magika, jíž prostor jakž takž vyhovoval.

Drahá atrakce pro cizince

Loni oslavila Laterna magika padesát let své existence, což je na scénu, založenou vlastně na technologickém nápadu, i na pováženou. Od 1. ledna přešla tato příspěvková organizace Ministerstva kultury pod Národní divadlo jako čtvrtý soubor.

Jeho šéfem se stal Zdeněk Prokeš. Paradoxně ke stejnému datu byl soubor Laterny magiky de facto rozpuštěn s tím, že jeho členové budou dle potřeb najímáni externě. Laterně magice bude v "live" režimu vyhrazena asi třetina hracích termínů.

Za trochu iracionálně se jevícími přesuny je leccos nevysloveného. Laterna magika, svého času zjevení technologických i uměleckých možností, s nimiž zacházely osobnosti jako Josef Svoboda nebo Alfréd Radok, je dnes myšlenkově vyprázdněnou atrakcí pro cizince, legendou, jejíž udržení stálo Ministerstvo kultury více než dvě desítky milionů ročně.

Jen to nikdo nechce říct nahlas. Národní divadlo třetí, menší a modernější scénu, na níž by si mohlo ověřovat riskantnější tvůrčí postupy, opravdu potřebuje. Z obou věcí volajících po řešení se zrodilo alibistické ministerské rozhodnutí, taková česká národní bramboračka, na níž se sice (možná!) formálně ušetří, ale smysl při nejlepší vůli nedává.

Skomírání živoucího muzea

Zachovat "rodinné stříbro" Laternu magiku skutečně "live" by totiž znamenalo něco úplně jiného - zeptat se scénografů, režisérů, dramatiků a multimediálních umělců mají-li vůbec zájem tyto scénické principy v možnostech současných technologií rozvíjet a jak.

A pak do Laterny magiky buď pořádně zainvestovat, nebo odpovědně zdokumentovat, co zbylo, a tuto příspěvkovou organizaci zrušit. Skomírání v podobě živoucího muzea, k němuž je Laterna magika takto odsouzena, znamená postupnou (a potupnou) ztrátu profesionální úrovně a prodlužovaný (tedy drahý) zánik.

Dům múzy? Nebo hrůzy?

Národní divadlo sice získalo vytouženou třetí scénu - jenže není ani moderní, ani pro divadelní provoz příliš vhodná, akusticky nevyhovující. Peníze na úpravy nejsou, na provoz si bude muset první scéna utrhnout i od vlastních úst.

Místo pověření silné osobnosti s představou, jak přinutit génia loci toho podivného domu, aby se i za těchto okolností podrobil uměleckým záměrům a sloužil, byli jmenováni provozní ředitel Nové scény Štěpán Kubišta a dramaturg Daniel Přibyl, kteří formulují, ale jen v rámci "své" třetiny hracích termínů(!), obecné vize o "svébytném subjektu otevřeném všem diváckým skupinám".

Ale hlavně ještě podléhají jakési Programové radě, v jejímž čele stojí sám ředitel Národního divadla Ondřej Černý.

Současný šéf činohry Michal Dočekal se s vědomím všech omezení na nový prostor viditelně těší. Na listopadové tiskové konferenci promluvil jasně o konkrétní představě v rámci "své" třetiny termínů: o plánu na tři nové činoherní inscenace. Jeho odhodlání je všechny režírovat jako by naznačovalo, že to bere jako výzvu.

Možná dokonce, po únavě z osmi let vedení "velké" činohry Národního divadla, i vzrušující. Třeba by si právě on s prostorem Nové scény poradil, jako kdysi s Divadlem Komedie. Jenže ani on tu vlastně není svým pánem.

Je zřejmé, že tohle rozmělnění pravomocí a koncepcí nemůže ničemu prospět. "Otevřený program" Nové scény live zatím ze všeho nejvíc připomíná cosi jako národnědivadelní kulturák. V lepším případě tu může vzniknout nějaká zajímavá inscenace - třeba to bude zrovna Čekání na Godota, které má v Dočekalově režii premiéru v polovině ledna.

Související