Sedm významných českých režisérů a jeden slovenský bylo osloveno, aby se zároveň se stávajícím šéfem Michalem Dočekalem v konkurzu ucházeli o vedení činohry pražského Národního divadla. Všech osm jich jako jeden muž a jedna žena odmítlo.

Byli snad přesvědčeni, že výzva Rady Národního divadla a její "interní výběrové komise" je jen formální? Nebo se jim ta nabídka nezdála dost prestižní? Na možnost, že oficiálně vyvolená elita české divadelní režie je tak zakřiknutá, že netouží nebo se snad bojí utkat o toto "strategické" místo - jak post nazval ředitel Národního divadla Ondřej Černý - se člověk až zdráhá pomyslet...

Podpokličkový, alibistický ("ačkoliv považuje působení Michala Dočekala v čele činohry za velmi úspěšné, navrhla vyhlásit...") a zjevně nekoncepční způsob, jakým ředitel Národního divadla a jeho Rada začali potenciálního šéfa činohry hledat, nevzbuzuje právě důvěru.

Finanční nejistota

Místo klidného, seriózního a veřejného zhodnocení stavu a otevřené diskuse o možném dalším směřování první činohry, osm ad hoc vyslovených jmen, z nichž každé znamená úplně jinou perspektivu.

Situace v pražských divadlech není normální. Šéf úspěšné scény a jeden z oslovených - Dušan Pařízek - se dozvěděl o udělení grantu jeho Divadlu Komedie i o zkrácení požadované dotace v půlce prosince, doslova pár týdnů před vypršením staré grantové smlouvy.

Musí zvažovat, zda vůbec pokračovat v práci, přitom ale má jako zodpovědný šéf vědět, jestli budou jeho herci v lednu zkoušet, co, s kým a taky za kolik.

Hana Burešová, další z oslovených, jako členka vedení Divadla v Dlouhé, zase neví, zda a v jaké podobě pražský magistrát počítá s existencí této příspěvkové organizace, neboť je avizovaná její transformace na obecně prospěšnou společnost a také smlouva o nájmu se soukromým majitelem prostoru končí v příštím roce.

Oba v těchto bouřlivých okolnostech své divadelní "lodě" a hereckou posádku těžko mohou opustit. Logicky se také Miroslav Krobot zdráhá odejít z Dejvického divadla, když po mnoha letech překonané nejistoty konečně dostalo od magistrátu na čtyři roky aspoň trochu slušné grantové peníze.

Formalita, která demotivuje

"Lidskými vazbami" se cítí připoután Vladimír Morávek v brněnském Divadle Husa na provázku. J. A. Pitínský se jakékoliv "funkci" odjakživa bránil jako čert kříži. David Radok by se svou zahraniční zkušeností byl blázen, kdyby vstoupil do bahnitého českého rybníka. U zbývajících režisérů Radka Lipuse a Martina Čičváka se lze o jejich důvodech jen dohadovat...

Nakonec setrvání jediného kandidáta Michala Dočekala v čele činohry Národního divadla není žádná katastrofa. Je to vyzrálá osobnost a dobrý režisér, jehož talent je přinejmenším srovnatelný s těmi oslovenými.

Co je ale zarážející, že po chaotickém a neúspěšném "interním výběrovém řízení" má Dočekal svou koncepci na další fungování činohry předložit vlastně jen formálně. Tisková zpráva uvádí, že Rada k jeho "koncepci zaujme stanovisko a předloží jej řediteli ND jako doporučující". Jak asi může být za těchto okolností motivován, aby ji pořádně připravil?

Z úcty nekandiduji

Část z oslovených mezi důvody odmítnutí uvádí, že proti Dočekalovi kandidovat nechce, protože si ho váží. Je snad soutěž o uměleckou koncepci něco nemravného? Cítí potřebu jeho šéfovskou pozici a jeho osobně bránit? Proti komu? Počítají s tím, že se příště zase někdo jiný zastane jejich zájmů? Za normálních poměrů je něco takového absurdní.

Umění se přece, stejně jako každá jiná lidská činnost, tříbí a vyvíjí pouze zdravou konkurencí a ne zákopovou válkou. Což by si měl asi uvědomit i soubor činohry Národního divadla, který si v této kauze taky ohříval svou polívčičku.

Autorka je divadelní novinářka

Související