Je to trochu "jiné divadlo". V novince pražského Dejvického divadla Muž bez minulosti, vytvořené podle finského filmu Akiho Kaurismäkiho, přiměl režisér Miroslav Krobot své herce, aby odložili všechno, co si běžně představíme pod slovem herectví.

Nenalíčené herečky a herci říkají své repliky "obyčejně", suše a skoro bez gesta. Pohled na ně nás ani v nejmenším neodvádí od vnímání toho nejdůležitějšího - že se navzájem slyší a komunikují spolu v tichu i zvláštním humoru. Jsou postavami i sebou samými.

K mimořádně citlivému vnitřnímu napojení všech účinkujících vede hudba Marka Doubravy, která prostupuje celou inscenací, dává jí pevnou strukturu, tvar... a hlas vycházející jakoby přímo ze srdce.

A žili šťastně až do smrti...

Scénář Kaurismäkiho filmu má jednoduchý, až bezelstně triviální příběh. Muž, kterého chuligáni přepadnou a zmlátí na nádraží, ztratí paměť. Všechno se učí znovu, jakoby svět, věci i lidské vztahy uviděl a prožíval poprvé a čistě jako dítě.

Začíná od nuly, mezi bezdomovci a postupně poznává, co je opravdu důležité. Ve vztahu s pracovnicí Armády spásy Irmou (Tatiana Vilhelmová) nachází lásku.

Děj dramaticky posune náhodná epizoda s bankovním lupičem, díky které se ocitá na policii, v úřední mašinérii... i zpět ve svém "bývalém" životě. Nakonec je tu ale happy end, při němž člověk cítí úlevu, asi jako při obligátní pohádkové větě "A pak spolu šťastně žili až do smrti." O té také nepřemýšlíme, zda je z reálného světa.

V Muži bez minulosti jde spíš než o realistický příběh o podobenství, obraz, který vyvolává znepokojení a otázku: kolik a co "nezbytného" si každý z nás životem vleče.

Společně s Mužem bez minulosti (David Novotný) totiž zažíváme tu zvláštní lehkost, která se dostaví poté, co přijde o paměť, "odloží" všechny zdánlivě důležité zvyky, věci i vztahy a očistí se od všeho, co bylo. Cítíme, že po dlouhé době zase slyší sám sebe, své srdce. Možná ještě Někoho.

Nový Höger

David Novotný v hlavní roli přitahuje pozornost uvolněným vnitřním klidem, energií soustředěnou na řešení každé situace. Jeho postava je tak normální až působí výjimečně. Místy se v jeho hereckém výkonu objeví neobyčejně silné, dovnitř obrácené momenty, jaké si pamatujeme ještě z rolí Rudolfa Hrušínského staršího nebo Karla Högera - ostatně svou medvídkovskou těžkopádností, jíž dává lehkost a noblesu síla ducha, je i fyzicky dost připomíná.

Tatiana Vilhelmová přichází na scénu jako odkrvená, vnitřně stažená, bezpohlavní bytost, která mechanicky vykonává naučené kroky. Za nehybnou maskou smutného muže postupně, bez stínu ženské koketérie, hry nebo povrchnosti, nechává tušit křehkou, milující ženu.

Do paměti se vryje jedna z epizod - Ivan Trojan jako Podnikatel zruinovaný nemravností bankéřů volí s "metafyzickým" humorem sobě vlastním individuální revoltu a konečné řešení. Nebo jiná, v níž se Martin Myšička zjeví jako shůry seslaná bizarní bytost - ráčkující advokát Armády spásy, a vyrve Muže bez minulost ze spárů byrokratických pitomců.

Radost jen tak zbůhdarma

Většina představení se odehrává bez kulis, v holém, odstrojeném prostoru jeviště. Jen pro první scénu na nádraží a návrat "domů" jsou charakteristické diagonální zdi ohraničující volný prostor (scéna Andrej Ďurík).

Bohužel manipulace s nimi působí dost rušivě. Zatěžkané nějakým nešikovným symbolismem jsou i kratinké obrazy mezi přepadením a příchodem Muže bez minulosti do kolonie bezdomovců.

Cestu k vnímání všeho nevyslovitelného v inscenaci nám otevírá jemný, hodně specifický, absurdní humor obsažený v intonacích, hudbě a zpěvu, mimoslovní komunikaci nebo pohybu (Kristýna Lhotáková).

Chvílemi forma představení připomíná muzikál, rozdávající jen tak zbůhdarma radost, chvílemi beckettovsky oproštěnou existenciální grotesku. Je to výjimečné divadlo.

Související