V novém představení Ubu se baví dostanou diváci "roli" - stanou se účastníky letu.

Iluze autentického prostoru letadla, pocitu jistoty, že se vše odehrává podle pravidel, jež dobře známe, a proto se nám nemůže nic stát, je v inscenaci režiséra Jiřího Havelky v pražském Divadle na Zábradlí východiskem k improvizované hře.

Don Quichotte ve Státní opeře osedlá Fiat - čtěte ZDE

Hlediště se na scéně zužuje do průhledu trupem letadla zezadu.

Kolem těsné uličky řady sedaček s plandajícími pásy a za nimi jen vykukující temena hlav... Nezvyklé perspektivě přivykne divák stejně rychle jako otlakům kolen vtlačených do sedadla před ním, které ke zdejšímu hledišti i k letadlu třídy ekonomy neodmyslitelně patří.

Účastníci zájezdu

Herci představují typově povědomou směs spolucestujících - pantátovité rekreanty s maminami, matku deptající dospělého syna, roztržitého vědce, emancipovanou mladou ženu a nadrženého chlapíka.

S tímto "vzorkem" svých spoluobčanů absolvuje divák rituály bezpečnostních instruktáží, letových informací a konzumace, baví se jejich více či méně vtipnými hláškami, malichernými konflikty a úlety.

Reklamu U. B. U Airlines: "Děláme z nebe to nejlepší místo na zemi" vystřídá roztomilý skeč s víceúčelovou lžící bulsara, kterou pasažéři získávají výměnou za své palubní lístky.

Na veselé palubě letadla se postupně začínají objevovat zprvu téměř nepostřehnutelné "poruchy". Letušky se nápadně podobají pasažérkám a nevyzpytatelně mizí a zase se objevují.

Stereotypně opakované otázky při roznášení jídla se zvrhnou do absurdního až agresivního skandování: ryba nebo kuře, káva nebo čaj, cukr nebo ryba, mléko nebo kuře, ryba nebo ryba... Za profesionálními úsměvy personálu pocítí publikum, že na něj z jeviště každou chvíli bafne něco jako z katastrofického filmu.

Bavící se pasažéři jsou, až na kosé pohledy na nehybně mlčící ženu v burce, v bohorovném klidu. Ale jen do té doby, kdy - divák to ovšem už dávno tuší - začne téhle pestré partičce docházet, že s jejich letem opravdu něco není v pořádku. Každý z nich letí totiž jinam: někteří do Nairobi, jiní do Sydney, do Toronta či Hurghady...

Havelkovy inscenace, které vznikají z hereckých improvizací na předem zvolené téma (autory "ubuovského" konceptu jsou Jiří Havelka, Zdeněk Janáček a Ivana Slámová), jsou vlastně svého druhu divadelní eseje, i když na první pohled vypadají jako nezávazné pásmo hravých skečů nebo scénických anekdot.

Ubavit se k smrti

Při sledování této inscenace - zvlášť při projekcemi zdramatizované scéně všeobecné úzkosti - se přirozeně vybaví paralela s lidstvem, které si sviští vesmírem na společné palubě Země neznámo kam a baví se a baví...

A vedle tohoto "globálního" obrazu diváka napadají i souvislosti "menší": jak snadno člověk podlehne manipulaci, když mu někdo podsouvá místo čaje kuře nebo kávu nazývá rybou. Jak rychle ho uklidní bezobsažné odpovědi těch, kteří mají v rukou směr jeho "letu". Nebo taky, že pro pasažéra bývá důležitější, když kapitán (v tomto případě Petr Čtvrtníček) umí vyprávět vtipy, než to, zda umí řídit letadlo.

Ale taky si lze pomyslet, že inscenace moc nedrží pohromadě a končí "nouzovým" manévrem: orgiastickým balábile vysvlečených cestujících. Že by předtucha nějaké animální retardace?

Na nějakou důslednější kompozici Jiřímu Havelkovi už nejspíš nezbyl čas a k eliminaci některých banálních vtípků dostatečný odstup. Přes to všechno dává tahle sympaticky kolektivní a vlastně docela zábavná inscenace smysl. Už proto, že mezi humorem pokládá ty rýpavé otázky.

Související