Spaseni

Edward Bond
Režie: Michal Dočekal
Národní divadlo Praha

Parta mladíků "jen tak" ukamenuje v kočárku dítě. Příběh nemotivovaného násilí ve hře Spaseni anglického dramatika Edwarda Bonda prolomil v polovině šedesátých let ve Velké Británii hranice cenzury.

Činohra pražského Národního divadla uvedla text v režii Michala Dočekala v pátek jako svou druhou premiéru na Nové scéně.

Když Spaseni inscenoval v roce 1968 v Činoherním klubu Ladislav Smoček, bořil text drastickou výpovědí estetická i tematická tabu. Dnes působí trochu jako rocker po čtyřiceti letech. Vnímáme stále jeho provokativní tvrdost a "bezohledný" naturalismus, ale marná sláva spíš historicky, jako součást avantgardní klasiky.

Mnoho na tom nezmění ani nový překlad Jana Hančila. Dočekalova inscenace je precizní, herecky velmi dobrá, ale zároveň nějak bezzubá. Vypadá to, že nemá adresáta.

Emocionální patologie

Ne že by téma duchovní prázdnoty, citového rozpadu rodiny, sociálně i emocionálně zmrzačených dětí nebylo aktuální. Ale od šedesátých let bylo napsáno tolik šokujících divadelních her, filmových scénářů a článků, které se zabývaly příčinami a důsledky emocionální vyprahlosti a sociální frustrace, že se nám v jejich světle může samotný příběh Bondovy hry dnes zdát skoro banální.

Rozpadlé manželství poznamenané totálním odcizením rodičů Harryho (Ladislav Mrkvička) a Mary (Jana Boušková) vede k promiskuitnímu chování jejich dcery Pam (Lucie Žáčková). A ta pak ve svých vztazích k Lenovi (Jan Hájek) a Fredovi (Jan Dolanský) bezděčně opakuje a ještě vyhrocuje model rodičovského soužití.

Je netečná ke svému dítěti. Před očima nám na Nové scéně defilují psychologicky přesvědčivé a herecky odvážné téměř modelové příklady emocionální i sexuální patologie.

Lucie Žáčková jako Pam se pohybuje po ostří nože, eroticky vyzývavá, hnusně vulgární, rozbitá, ponížená a nakonec zimničně vyhořelá do apatického klidu. Své postavě rozumí a ukazuje ji věrohodně, s hrozivou "ostravskou" přímostí, která nesoudí.

Takoví normální zabijáci

Fascinující je herecká studie Jana Hájka. Jeho introvertní Len přistupuje ke světu jako pozorovatel. Pod netečnou slupkou zaujatého voyera se ale stále něco dramatického odehrává. Vnitřní napětí nevybíjí agresí jako ostatní, pod jeho tlakem ohýbá tělo a přizpůsobuje ho tvaru nábytku.

Jan Dolanský sáhne na dno sobectví a osamělosti svého frajírka Freda, potenciálního otce dítěte a prvního, kdo hodil kamenem, především ve strhující scéně setkání s Pam a Lenem v soudní vazbě.

Také Jana Boušková a Ladislav Mrkvička jdou v závěru do vypjatých situací obdivuhodně na doraz.

A přesto tomu celému chybí cosi jako přesné zacílení. Ten černočerný obraz "nespasitelnosti" našeho světa je nakonec naléhavý jen obecně, racionálně, jako skvělými ilustracemi dokládaná teze formulovaná s chladně teoretickým odstupem těch, kteří jsou zhrozeni.

Mezi světem na jevišti a světem naší zkušenosti je ale velmi málo styčných bodů a ... je to hrozné, ale jako by se nás netýkal.

Příběh neroste z reality

Bílou žaluzií jsou ze zákulisí na scénu, do jinak pustého, holého světa jeviště, vystrkáváni protagonisté na osamělých ostrůvcích kulis (scéna Jan Dušek). V inkriminované domácnosti je vše pokryto černým igelitem jako mrtvoly odvážené z místa činu.

Svět postav této hry je šedivý jako pruhy látkové pásky omotaná láhev kečupu i převažující barva kostýmů (Zuzana Bambušek Krejzková). Zkamenělé nákupní tašky a hliněné talíře jen dokreslují morbidní atmosféru.

Ale kde to jsme? Mezi anglickými chuligány v Bondově hře v Anglii let šedesátých? Mezi skejťáky na pražském sídlišti, jak to podle spuštěných sedů kalhot a rapovaných vsuvek vypadá? Všude a nikde. Tenhle obraz neroste z reality, je jejím příliš obecným komentářem.

Související