Divadelní adaptace slavného amerického filmu Rain Man z konce osmdesátých let, kterou v Divadle pod Palmovkou inscenoval Petr Kracik, má dva nezpochybnitelné trumfy: silný příběh a herce Radka Valentu v titulní roli.

V poslední době na českých scénách upravených filmových scénářů nápadně přibývá. Není divu. Zatímco život v současných divadelních hrách často připomíná stojatou vodu, v níž se postavy bezradně topí a hlavně hodně mluví, filmová díla hýří divácky atraktivními dějovými peripetiemi.

Ochuzené jeviště

Na jevišti se například velmi osvědčily scénáře Larse von Triera, jejichž příběhy neomylně míří k současně cítěné metafoře, a proto jim také divadelní stylizace sluší.

Příběh Rain Mana a jeho divadelní podoba, jež je dílem britského scenáristy Dana Gordona, je ovšem z dost jiného těsta. Text se svou šikovně zkonstruovanou zápletkou a předvídatelně se rozvíjejícími dialogy je typickým produktem hollywoodských scenáristů. Stejně tak adaptace, byť dva roky stará, trčí duchem i formou hluboko v minulém století.

Samotný vztah bratrů Bebbitových - riskujícího frajera Charlieho a autisty Raymonda, uzavřeného do svého světa, jejich postupné sbližování a objevování společné minulosti - je obrovskou, nadčasovou a na Palmovce rozhodně nepromarněnou hereckou příležitostí.

Tady si člověk taky uvědomí, proč mu utkvěly z filmu právě jen herecké výkony Dustina Hoffmana a Toma Cruise. Konkrétní situace, pointy, stavba dialogů, celá ta bratrská "roadmowie" a její okolnosti jsou vlastně zapomenutelné - pracují s mnohokrát použitými a emocionálně dobře zkalkulovanými motivy (sbližování Raymonda s prostitutkou, tanec s Charlieho přítelkyní...).

Přehnané iluze

Tyhle nepominutelné rekvizity amerického filmu působí v chudých jevištních okolnostech, papundeklových kulisách a mezi recyklovaným nábytkem, místy až směšně. Dvě situace za mnohé: Charlie (Jan Konečný) nutí svou přítelkyni a zároveň zaměstnankyni Suzan (Anna Schmidtmajerová), aby ho do telefonu zapřela obchodnímu partnerovi, který hrozí exekucí.

Tam, kde si film pomůže střihem, sólo záběry na naléhajícího Charlieho a koktající Suzan, divadlo předvádí scénu v realistických okolnostech zcela neudržitelnou. Charlie řve výmluvy půl metru od sluchátka, které drží Suzan, takže člověk na druhém konci musí slyšet každé slovo.

Musel by to být totální idiot, aby bral vážně dívku, která mu je jako ozvěna přeříkává. Ta scéna je dost dlouhá, je na tomhle fóru postavená, zaměstnankyně omlouvající šéfa jsou dvě a jako začátek inscenace to působí zoufale. Podobně se Kracík "zaplete" v dojemné scéně v motorestu.

Ve chvíli, kdy si bratři vzpomenou na společné dětství, začne za prosklenou scénou pršet. Humpolácký divadelní déšť, byť snaživě podbarvený hudbou, dojemný detail kapek stékajících po skle okna jako slzy fakt nenahradí.

Těžko říct, proč se režisér do podobných iluzivních věcí opakovaně pouští, když musí vědět, že takto vedený souboj divadla s filmem jednoduše nelze vyhrát.

Bratrské souznění

V umatlané scénické ambaláži září čistotou a přesností výkon Radka Valenty (Raymond), který staví na detailně propracované a velmi věrohodné psychologické studii. Sledujeme Rain Manovy zvláštní, nelogické pohyby, slyšíme přeskakující a jako zvuková smyčka se zadrhávající řeč, jeho zdánlivá apatie se prolamuje do divokých záchvatů úzkosti.

A nejde jen o povrch. Valentův Rain Man má konzistentní duši, originální fyzický rytmus, svou logiku, svůj humor. Jan Konečný v roli rozevlátého bratra sice občas herecky přestřelí, ale v zásadě je s Charlieho výbušnou energií a hektickou rozhodností rovnocenným, záměrně kontrastním partnerem.

Tohle bratrské souznění nakonec zachraňuje inscenaci a pro určitý typ publika, které preferuje srozumitelný, emocionálně naléhavý příběh a scénické detaily vnímá jako podružné, znamená i spolehlivý divadelní zážitek.

Související