Divadlo Járy Cimrmana společně s knihami Bohumila Hrabala patří k fenoménům české kultury druhé poloviny dvacátého století, které dokázaly zasáhnout široké publikum - a přitom se v obou případech jedná o kvalitní díla.

Výborným připomenutím stále naplno fungujícího Divadla Járy Cimrmana se nyní stala její Zvuková kronika, kterou s Ladislavem Smoljakem a Zdeňkem Svěrákem "listoval" rozhlasový moderátor Vladimír Kroc.

Společně tu procházejí jednotlivé hry Divadla Járy Cimrmana až k té nejnovější, patnácté s názvem České nebe. Při povídání se ukazuje, proč jsou cimrmanovské kusy tak přitažlivými díly - jejich autoři totiž jsou inteligentní, vtipní a umí se výborně vyjadřovat.

O jejich symbióze pak svědčí, že často vysloví téměř souběžně totéž.

Ale nejen to, Ladislav Smoljak se Zdeňkem Svěrákem přiznávají, že k divadlu přišli náhodou. Ovšem opět se ukazuje, že náhoda přeje připraveným, protože autoři už nebyli úplní mladíčkové a také měli leccos za sebou, ať už práci v Mladém světě či prazáklad Divadla Járy Cimrmana, tedy rozhlasovou Vinárnu U Pavouka.

Především je však ze Zvukové kroniky patrné, že autorská dvojice má mnohem víc talentu než cílevědomosti, což je šťastný a čím dál méně obvyklý poměr.

Zvuková kronika

Divadlo Járy Cimrmana
Zvuková kronika
Radioservis, Praha 2010. 248 minut. 399 korun.

Vladimír Kroc na začátku každé kapitoly předčítá z událostí, které se staly v roce, kdy vznikla další cimrmanovská hra - zprávy ze světových dějin i poznámky typu "narodila se zpěvačka Leona Machálková". Nejprve tyto marginálie vyznívají v kontextu nadčasového díla dvojice S+S velmi odpudivě, jako něco, co Zvukovou kroniku špiní. Ovšem v tom je možná právě záměr - aby se Divadlo Járy Cimrmana z této dobové mlhoviny vylouplo v plné kráse.

Zvuková kronika zaznamenává cimrmanovskou "ságu" od sólového psaní her, tedy Svěrákova Aktu, Smoljakova Vyšetřování ztráty třídní knihy a Šebánkovy Domácí zabijačky. Přišla však první krizová situace, kdy Jiří Šebánek a Helena Philippová z divadla odešli. Smutný moment, který nikoho netěšil, nicméně následovalo první společné psaní Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka, při němž vznikla opereta Hospoda Na mýtince - tedy první opravdu cimrmanovská hra.

Další větší komunikační potíž nastala při spolupráci se skladatelem Janem Klusákem na opeře Cimrman v říši hudby - nedlouho poté Klusák z divadla odešel a hudbu si vzal s sebou. Po čase ji doplnil novým textem, v němž byli parodováni i Ladislav Smoljak se Zdeňkem Svěrákem... Rozkoly s Jiřím Šebánkem a Janem Klusákem byly jen potvrzením staré pravdy, že příliš tvůrčích osobností se pod jednou střechou těžko snese.

Divadelní soubor je živý organismus, a tak Cimrmani prodělali odchodů, příchodů i návratů mnoho - také odchod do emigrace Oldřicha Ungera, úmrtí Jaroslava Vozába a vážný úraz Jana Kašpara. A jak se pozměňoval divadelní soubor, tak se také proměňovala doba a možnosti. Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák popisují peripetie se stěhováním z Malostranské besedy do Reduty a dále, stejně jako změnu zřizovatele.

Zmiňují i ohrožení divadla tím, že někteří divadelní technici pracovali zároveň se souborem Andreje Kroba, který inscenoval hry Václava Havla. Autoři se tehdy rozhodli pro to, že prim jejich snažení bude představovat zachování Divadla Járy Cimrmana při životě. Možná však mohli říci o této nejednoznačné době trochu víc.

Sedavé zaměstnání

O tom, že Ladislavu Smoljakovi a Zdeňku Svěrákovi vedle talentu a schopností nechybí ani sebereflexe, svědčí pasáže, v nichž charakterizují zachycování cimrmanovského fenoménu v jednotlivých hrách a seminářích. Zdeněk Svěrák hned dvakrát zmíní, že jeho nejoblíbenější hrou je Záskok. A je evidentní, že právě tímto dílem dosáhla dvojice minimálně kompozičního vrcholu.

Také proto se možná následující Švestka, Afrika a České nebe zdají slabší. Smoljak a Svěrák si ovšem velmi dobře uvědomují, že cimrmanovský mýtus i jejich způsob psaní se pomalu vyčerpává, přesněji řečeno dochází naplnění. Přiznávají, že při psaní nových her se už museli vyhýbat tomu, aby příliš neopakovali postupy a motivy her starších.

Bolek Polívka prý o hercích Divadla Járy Cimrmana říká, že mají "sedavé zaměstnání". Naráží tím na specifické "hraní". Je fakt, že kdo zná cimrmanovské hry pouze z nahrávek, tomu vlastně nic z umění Divadla Járy Cimrmana nechybí - jde povýtce o dílo literární. Ovšem důvod, proč se právě hry Járy Cimrmana staly tak populární, spočívá jistě v tom, že jsou předváděny na divadle - že se tak herci s diváky setkávají, ostatně, že se tak setkávají i samotní herci mezi sebou.

Také v tom spočívá smysl Smoljakových a Svěrákových textů. A kouzlo Zvukové kroniky pak vězí v tom, že oba umí vyprávět a mají o čem. Za nimi je společné dílo, jehož krédem by mohla být věta: Méně se snažit a více umět.

Související