Režisér Daniel Špinar zdolává velké klasické tituly jako horolezec osmitisícovky.

Po "Radokem" ověnčeném Vojckovi, Maškarádě, Marii Stuartovně či Hedě Gablerové dobyl v Městském divadle Kladno další vrchol - hru A. P. Čechova Racek.

Špinarova provokativně současná resuscitace Racka je hodně zábavná, ale vlastně smrtelně vážná.

S výjimkou emocionálně ne zcela fungujícího stylového odlišení hravě groteskní první půlky a introvertně "smuteční" druhé části inscenace netrčí z této Špinarovy práce žádné dráty schválných, neorganických režijních konstrukcí.

Velký úklid

Špinar se suverénně pohybuje v Suchařípově překladu Racka jako v dobře známém terénu. Pro vyjádření podstaty situací hledá autentické analogie, obrazové kontexty, asociativní zkratky. Důkladně "vyklízí" situace od harampádí konvenční psychologie. Velmi múzicky zachází s neiluzivním, přiznaně divadelním prostorem. Důsledně komponuje všechny složky: vtipně nadsazené kostýmy, stylizovaná gesta, hudbu...

Do hry vstupuje třeba i podsvícený a blikající ruský název hry na zdi "mauzolea" - horizontu scény (výprava Linda Boráros).

Zatímco skutečná komunikace mezi postavami Čechovovy hry vázne, na jevišti spolu mluví obludně se vlnící lem růžových šatů herečky Arkadinové s patkou klenoucí se nad Trigorinovým čelem a třeba i kouřostroj odfukující páru jako poznámky na okraj histriónského výstupu dominantní matky a neurotického syna.

Z opravdu nádherných a k tomu velmi zábavných obrazů se celkem bezpečně vynořuje nepokřivený smysl textu.

Čechov v Čechách

Špinarův Racek je ale také velkým komentářem fenoménu Čechov v Čechách se spoustou odkazů k evropskému divadelnímu kontextu. Groteskně nadsazené obrazy upomínají na někdejší Léblovu inscenaci a její inspiraci v éře němého filmu. Černo-bílý motiv břízek je přítomen v potisku lehkých bočních závěsů.

Motiv destruovaného názvu hry v azbuce opadající ze stěny i aranžmá druhého dějství na "nekonečně" dlouhé bílé pohovce nezapírá svůj původ ve formálních postupech současného německého divadla. I takové citace mají v tomto případě svůj smysl. Divadlo, umělecké formy či proces tvorby jsou vedle mnoha druhů nešťastné lásky a osamělosti nejsilnějším tématem této Čechovovy hry.

První polovina Racka má strhující tempo. Špinar dlouhé konverzace zhustil do lapidárních obrazivých zkratek. Stačí intonace, gesto, držení těla, bezděčná reakce postavy, a už tu stojí před diváky nahá, svlečená ze své iluze nebo společensky maskované lži.

Většinou neslaná nemastná scéna, kdy Zarečná na břehu jezera hraje v Treplevově experimentální hře "světovou duši" má ve Špinarově režii obrovskou energii a vtip. Dana Marková (Zarečná) v ní jako dívka přitahovaná krajností odhazuje všechny zábrany. V tylové sukýnce baletky noří ruce do hromady hlíny, rozmetá ji po přítomných, z magnetofonu se linou disonantní zvuky... Její nasazení je směšné, nepřípadné a ohromující zároveň.

Věty jako břitvy

Nejen monstrózní toaletou, ale především nemilosrdně přesným výrazem vyniká Alena Štréblová jako Arkadinová. Co věta, to břitva zařízlá do Treplevovy úzkostné duše (Štěpán Benoni). Drobný, hekticky se pohybující neurotik zdědil po matce ambici i emoční nevyrovnanost, ale nedostává se mu její bezohledné síly.

Trigorin (Tomáš Petřík) je napomádovaný panák, něco mezi Elvisem Presleym a leningradským kovbojem. Za každých okolností drží nehybný obličej chladného pozorovatele a konzumenta cizích osudů.

Nešťastná Máša (Eva Nádaždyová) má něco z monumentálního zobrazení temné ženské duše na secesním obraze a něco z umolousané feťačky přespávající v parku.

Škoda, že režisér nenašel cestu k přesvědčivému zcivilnění postav v druhé půlce a herci nedokázali působivou stylizaci nahradit stejně silným a originálním niterným výrazem. Přesto je Špinarův Racek skutečný divadelní zážitek srovnatelný s těmi legendárními českými inscenacemi minulých let, které si inscenátoři "přivzali" do hry.
Související