Divadelní adaptaci von Trierova filmu Dogville vzal režisér Miroslav Krobot očividně jako příležitost ověřit na scéně pražského Stavovského divadla inscenační postupy, k nimž v posledních letech dospěl na své domácí, dejvické scéně.

Současně cítěné téma dobra a zla v lidském společenství, opora v biblickém podobenství, specifický humor i formální oproštěnost Dogville přirozeně souzní s Krobotovým neúhybným směřováním ke scénickému minimalismu a snaze postihnout v našem zdánlivě vyprázdněném světě často až zábavně paradoxní duchovní rozměr.

To se naplno projevilo v jiné Krobotově jevištní adaptaci filmového díla: v Kaurismäkiho Muži bez minulosti, jenž měl v pražském Dejvickém divadle úspěšnou premiéru před několika měsíci.

Ani ryba ani rak

Lars von Trier využil ve filmu čistě divadelní postupy, aby příběh bezbranné mladé ženy, která se ocitne vydána na milost a nemilost obyvatelům malého městečka, vytrhnul z filmové iluze a konvenčního vnímání.

Krobot a jeho spolupracovníci stáli před úkolem najít formální odpověď, klíč scénického vyprávění tak, aby analogicky, proti srsti divadelní konvence, dosáhli potřebné míry "obyčejnosti", zcizení a emocionálního odstupu.

Je zřejmé, že všechno, co se objevuje ve Stavovském divadle na scéně, se pokouší brát tento cíl do hry, myslí na něj. Herci zjevně vědí o čem hrají, jejich vůle po ztotožnění s režijním záměrem je zjevná. A přesto výsledek vrže. Problém Krobotovy inscenace není dramaturgický nebo myšlenkový, ale především formální. Jako by se inscenátoři nemohli dohodnout na žánru, stylu, způsobu vyprávění a jeho herecké interpretaci.

Scénografie Jana Štěpánka je při veškeré snaze o jednoduchost vlastně konvenční. Ulice městečka vyznačená černým pásem na podlaze, schematicky naznačené domečky, pár kousků nábytku... Nic, co by se analogicky jen blížilo radikální verzi filmové výpravy s křídou vyznačenými půdorysy.

Ale ani nic, co by se na podobně radikální postup zjevně vykašlalo a přidrželo se účinného, nápaditého divadelního jazyka. Ani ryba ani rak. Snad s výjimkou okouzlujících amerických bouráků, které vjíždějí na pomyslné náměstíčko a zase z něj couvají s přiznáním zákulisní mašinérie.

Jana Preková "stáhla" svou obvyklou bizarní kostýmní tvořivost na minimum. Šedivé, všední, pracovní oblečení "Dogvillanů" ale občas nepochopitelně vystřelí do groteskní neforemnosti balónových sukní a nevkusných vzorů.

Jenže dogvillské obludárium, tak jak ho ukazuje scénář, je nebezpečné hlavně zvrhlostí svých argumentů a myšlení, mimikry spořádanosti. Znaky, které je předem prozrazují navenek, jsou tu navíc.

Hraní na neherce

Inscenace se opírá o výkony Lucie Žáčkové (Grace) a Jana Hájka (Tom). Zamilovaná dvojice tajemné mladé ženy s povahou anděla a místního spisovatele, který z "materiálu" svých spoluobčanů "doluje" poznání o podstatě lidských povah, je pro příběh klíčová.

Oba interpreti svým hereckým naturelem úplně samozřejmě směřují k naplnění scénáře i Krobotovy scénické vize. Jejich "neherectví" je pro ně přirozený herecký styl - střídmý, věcný, opřený o vnitřní smysl textu, nikoliv o efektní, emocionální vnější gesta.

Pak jsou tu opory činoherního souboru - Medvecká, Švehlík, Preissová, Hartl a další - kteří pokorně, s větším či menším úspěchem, hrají neherce. A jsou tu i skuteční neherci - děti a představitelé epizodních postav, jejichž projev působí v kontextu inscenace nikoliv jako autentický postoj, ale jenom jako nešikovnost.

Dogville - s nadsázkou - je variací na klíčový příběh křesťanství. Jen tentokrát otec, gangster, mající v rukou mocenské prostředky, a skeptický k lidské povaze, vyslal ne syna, aby lidstvo vykoupil, ale dceru, aby pochopila, jak to mezi lidmi chodí a s půlkou moci od něj přijala i odpovědnost za svá rozhodnutí.

Těžko odhadnout, zda ve výsledku pro diváky převáží síla modelového příběhu nebo jistá rozpačitost jeho jevištní podoby. 

Související