Veršované drama Henrika Ibsena Brand/Oheň je v Čechách prakticky neznámé. Nyní jej ale uvedli v režii Štěpána Pácla divadelníci "spříznění volbou" pod hlavičkou sdružení Transteatral.
V holé zkušebně Švandova divadla v Preslově ulici na pražském Smíchově, s osmi herci, několika stoly, židlemi a harfou se ocitáme mezi prudkými srázy hor a nad propastmi norských fjordů, kam Ibsen situoval příběh faráře jménem Brand.
Jsme svědky životní cesty člověka, který celou svou existenci i osud svých nejbližších bezvýhradně vztáhl k představě přísného Boha, jenž od nás, lidí, pod hrozbou zatracení žádá všechno.
Generační výpověď
Ibsen v Brandovi konfrontuje různé podoby víry a lásky. Výsměšně kreslí obyvatele Brandovy rodné vesnice, jejich průměrnost, charakterovou malost a závislost na majetku.
Zdánlivě odtažité básnické drama, v němž se ve věcech života a smrti střetávají lidské povahy, jejichž postoje i duchovní život jsou - zdá se - předurčeny, hrají překvapivě mladí herci, ani ne třicátníci. Působí to skoro jako generační výpověď.
Tanec Praha zavede do divadla Ponec atmosféru býčích zápasů - čtěte ZDE
Historický monolog vede Emil Hácha s Masarykem. Hraje je manželský pár - čtěte ZDE
Možnost pojmenovávat ty záležitosti duchovního světa, které jsou pouhými slovy nesdělitelné, skrze Ibsenovy symbolické obrazy, mladé divadelníky zjevně zajímá, možná i baví. V jejich navenek oproštěném, ale vnitřně intenzivním podání, se Ibsenův málo hraný text mění v autentické, živé podobenství. Používají přitom prostředky, které se v současném divadle příliš "nenosí".
Režisér Pácl pracuje se slovy s obrovským respektem k jejich obsahu (části současně znějícího překladu Karoliny Stehlíkové přebásnil Ondřej Buddeus), ale inspiruje se i zvukomalebnými možnostmi textu - vidí "verš jako prastarý vnitřní rytmus příběhu promítnutý do obrazové i zvukové rezonance inscenace".
Na scéně se tak vedle bezprostředně a citlivě reagující hudební doprovazečky na harfu objevuje například forma burianovského voicebandu. Herecká deklamace plynule přechází z prózy do expresivně zpívaných pasáží. Z částí textu vznikly originální, zcizující songy.
Divadlo jako hudba
Pácl vnímá tvar inscenace jako báseň a komponuje jej jako hudební skladbu. Využívá obrazivý potenciál textu, aniž by utopil ostré kontury jednotlivých situací a jejich smysl v náladotvorných poetických mlhách.
Brand (Miloslav König) je charismatický mladý muž, upjatý v dokonalém černém obleku, kategorický v gestech a strhující v promluvách i zpěvu. Je tak soustředěný na svou duchovní vizi, monumentální jako horské štíty, že život "v údolí" pozemských kompromisů se mu jeví jako hříšný.
Totéž chce i po své umírající matce (Richard Fiala) a milující, obětavé ženě Agnes (Lucie Štěpánková), která vidí velikost v každodenních, láskyplných maličkostech.
Obětování syna
S bolestí, ale odevzdaně obětuje Brand své ideální představě maličkého syna i jeho bolestí šílenou matku. Jeho víra je absolutní, nelidská, povznesená nad všechno, co k pozemskému životu přirozeně patří.
Teprve když umírá v horách v konejšivém náručí jurodivé Gerdy (Pavla Beretová), ukamenován vesničany, kterým chtěl ukázat cestu z prostřednosti, poznává skutečnou tvář svého Boha: "On je láska."
Je dost nečekané, že nová, do profesionálního života právě vstupující divadelní generace předstupuje před své publikum čím dál častěji se zásadními texty, které se pokoušejí zobrazit síly, jež působí uvnitř člověka, v pozadí lidských osudů. Brand/Oheň ukazuje, že jsou dospělí a o těch těžko vyslovitelných věcech vědí víc, než si myslíme.