Divadlo na Vinohradech se rozhodlo pro nečekaný dramaturgický manévr. Zařadit na repertoár "měšťanské" scény dramatizaci románového torza Franze Kafky Zámek je pro zdejší publikum totéž jako otočit auto v plné rychlosti do protisměru.

Ale na to, abychom něco takového mohli hodnotit slovem "odvážný", chybí inscenaci mladé, sotva třicetileté režisérky Natálie Deákové razance a ještě cosi podstatného: ani v souvislostech zdejších produkcí, ani sama o sobě nedává na této velké scéně příliš smysl.

Jan Vedral připravil dramatizaci Zámku na začátku devadesátých let pro Divadlo Ká a v roce 2004 ji přepracoval pro rozhlas. Zručně a s citem pro napětí pořídil filozoficky i stylově neutrální dějový "výcuc" Kafkova díla.

Situace textu staví především na absurdně se projevující mocenské hierarchii "zámku", na niž naráží zeměměřič K., jenž se marně pokouší setkat se s jejími zástupci a začít svoji práci.

Omšelý obraz moci

Nevypočitatelně se projevující "zámek", moc, která křiví charaktery a osudy vesničanů v "podzámčí", byl v předlistopadových dobách často vnímán zjednodušeně - jako obraz fízlující a vše prorůstající komunistické totality. Pro Vedralovu dramatickou tvorbu je konflikt moci a jednotlivce celoživotním tématem. Je přirozené, že zaznívá v divadelní předloze nejsilněji, ale také trochu anachronicky.

Naštěstí toto téma režisérka nijak nezdůrazňuje (až na jemnou zlomyslnost, že neviditelná, ale všudypřítomná moc promlouvá hlasem uměleckého šéfa Martina Stropnického) a svoji pozornost věnuje samotnému zeměměřiči K. Sympaticky ženským, kafkovskou abstrakci zlidšťujícím pohledem sleduje sebestřednou až narcistní snahu K. dobýt se do "zámku", tedy dospět k naplnění nějaké vlastní představy o životě.

Mužskou ambici, jež všechno, co cestou potkává, včetně lásky, používá a hodnotí především z hlediska cíle. Jiří Dvořák představuje K. jako cílevědomého, energického a přitažlivého muže, který cítí vůči vesničanům převahu a pokouší se o drobné manipulace. Jeho K. se odmítá přizpůsobit ve vsi panujícím zvyklostem, a veškerou životní naději upírá nahoru, k "zámku".

Dvořákův herecký výkon je osou inscenace. Zeměměřičovo paličaté úsilí uspět, kvůli kterému alibisticky opouští pevnou a obětavě milující hostinskou Frídu (Jana Stryková), působí v inscenaci nejsilněji a "nejkafkovštěji", ale zároveň příliš měkce a nejednoznačně na to, aby mohlo utáhnout těžkopádně a místy popisně se odvíjející celek.

Zeměměřičova osudová slepota k životu přivede k rezignaci obětavou Frídu i živočišnou Olgu (Lucie Juřičková), s uštěpačným nadhledem pozoruje nevědomost K. hostinská (Dana Kolářová), ztělesnění šaty obrněné, vědoucí ženské síly. Přesto dává na konci režisérka Kafkovu hrdinovi pomyslnou šanci - K. nachází klid (možná ale smrt?) v náruči Pepiny (Lucie Štěpánková).

Psychika vržená na plátno

K takovému výkladu inscenace se lze dobrat spíše intuitivně, poměrně nejistě a jaksi ex post. Vizuální podoba kafkovského světa (scéna Lukáš Kuchinka) zůstala u obvyklé, nevzrušivé prvorepublikové stylizace.

Labyrint bizarních stínů v zeměměřičově hlavě se promítá na systém vertikálně se přeskupujících pláten, kafkovské atributy dveří, věcí vykloubených ze svého měřítka, to všechno před námi na scéně defiluje, ale zůstává přemisťovanou divadelní kulisou, papundeklem nepovýšeným do svébytného světa obrazu, který rezonuje s naší zkušeností.

Příležitost proměny šokem, z konvenční scény v živé a současností pulzující divadlo, Vinohrady promarnily už více než před rokem. Tehdy podobný riskantní tah, inscenace Büchnerova Vojcka v režii Dana Špinara, přinesl divadlu sukces v podobě Ceny Alfréda Radoka. Divadlo jej ale neumělo využít ke stejně radikálnímu oslovení veřejnosti a nového publika.

Související