Tragický střet dobra a zla, který je motivem opery Nížina, vyhrotili brněnští inscenátoři tohoto nejznámějšího díla Eugena d'Alberta (1864-1932) téměř k akční podívané. Nížinu uvádí opera Národního divadla Brno v Mahenově divadle.

Inscenace režiséra Heinze Lukase-Kindermanna je koprodukcí s Falckým divadlem Kaiserslautern. Režisér v souladu s partiturou zvyšuje napětí na scéně pozvolna, ale zřetelně.

Čím více se drama blíží svému tragickému konci, tím výrazněji, téměř činoherními prostředky rozehrává psychologii postav.

Černobíle střižené libreto Rudolfa Lothara zhudebnil d'Albert, ve své době jinak veleuznávaný klavírní virtuos, s nevšedním dramatickým citem a smyslem pro gradaci.

Skladatel partituru dlouho otevírá v málo vzrušivých valérech. Čím více se však vztahy vyhrocují, tím také nabývá hudba úderných dramatických akcentů. A ne náhodou se právě Nížina stala prototypem německého verismu.

Výkony všech sólistů byly přesvědčivé. Na jejich špici se objevili dva hosté. Jako Pedro triumfuje tenorista z Kaiserslautern Steffen Schantz, který vládne mladistvě zvučným témbrem s příjemným lyrickodramatickým zabarvením.

Proměnu prosťáčka Pedra v muže odhodlaného bránit svou lásku Martu před Sebastianem vyjádřil herecky i chlapským akcentem v hlase. Jako Marta excelovala Susanne Schimmacková, která se od matnějšího úvodu prozpívala k plně zvučnému dramatickému sopránu s krásnými "wagnerovskými" akcenty.

Orchestr Janáčkovy opery NDB pod taktovkou Jana Zbavitele se při premiéře 2. října nedopouštěl hrubých chyb. K větší dávce kontrastních emocí, jež by ještě výrazněji profilovaly hudební verismus Nížiny, však dirigent muzikanty nepřiměl.

Skladatel Eugenn d'Albert není u nás příliš znám. A tak ani jeho Nížina (Tiefland), třebaže k její světové premiéře došlo v Praze už v roce 1903, není na rozdíl od německých scén u nás repertoárovým titulem. Její brněnské připomenutí je záslužným dramaturgickým tahem, který pak zúročuje sama zdařilá inscenace.

Související