DIVADLO

Vladimir Sorokin, Karel Steigerwald:
Třicátá Marinina láska
Nová scéna Národního divadla v Praze
Premiéra 26. ledna

O divadelní podobu románu Vladimira Sorokina Třicátá Marinina láska se na Nové scéně pražského Národního divadla pokusili Karel Steigerwald (dramatizace) a Viktorie Čermáková (úprava a režie). Inscenace se, bohužel, s duchem předlohy zcela minula.

Místo provokující persifláže sovětského režimu v posledním tažení (kniha vznikla v první polovině osmdesátých let) s přesahem k nadčasovému podobenství, které se nás dotýká, sledujeme ochotnicky nacvičený dívčí román s nešikovnými výjevy z porna.

Od extrémního sexu do továrny

Sorokinův příběh "občanky" Mariny, učitelky klavíru, sestává z jejích devětadvaceti marných pokusů najít lásku. Jsou to avantýry často extrémní, figurují v nich muži i ženy, kamarádka, disident i západní agent, degenerovaný šlechtic i "avantgardní" umělec.

Skutečné vyvrcholení a skutečný cit Marina zažije při erotické zkušenosti třicáté – s ředitelem moskevského strojírenského závodu a stranickým funkcionářem, který ji přivede do stmeleného kolektivu dělnic a zaměstná jako obráběčku kovů.

Málokdo ví o zvrhlých premisách komunistické ideologie tolik jako Karel Steigerwald a málokdo se jim umí tak jízlivě vysmát. Z jeho strany je dramatizace Třicáté Marininy lásky autentickou volbou, jejíž ironický osten míří do současného Česka a má nepochybně větší divadelní potenciál než inscenace ukázala.

Viktorie Čermáková, dvorní režisérka Divadelního studia Továrna, sice režírovala Steigerwaldovy jedovaté opusy Horáková x Gottwald i Políbila Dubčeka, ale zdá se, že její autentické téma je jiné. Režisérčinou nejlepší inscenací totiž byla feministická Česká pornografie podle knihy Petry Hůlové, pojednávající o sebeprožívání ženy v současné společnosti, včetně "emancipované" sexuality.

Zdálo by se, že na Sorokinově románu se mohou bytostné zájmy Steigerwalda a Čermákové potkat. Nestalo se. A velkou (jistě ne jedinou) roli v tomto evidentním neúspěchu hrály nejpíš i okolnosti ekonomické a technické. Samozřejmě i to, že "mráz přicházející z Kremlu" i jeho opozice mají dnes přece jen jiné mimikry než ty, na které si pamatuje Steigerwald. A nejsou to budovatelská hesla, úderníci, nástěnky a "umělecké" i mravní excesy, které inscenuje Čermáková.

Provizorium a neprofesionalita

Divadelní studio Továrna má díky starším oceňovaným inscenacím mezi nezávislými soubory téměř luxusní postavení, což znamená příjem pár stovek tisíc grantových peněz a výsadu rezidence na Nové scéně Národního divadla. Evidentně to jako zázemí k ambicióznímu projektu jako tento nestačí. Továrna z nich nemůže zaplatit ani rozumnou scénografii, o honorářích pro inscenátory a herce nemluvě.

Do práce se za těchto okolností rozhodně nehrnou zkušení interpreti, jaké by podobný projekt potřeboval. Minimálně měsíc zkoušení zdarma bez vidiny jistého honoráře za reprízy přesvědčí jen opravdu dobré kamarády, altruisty nebo amatéry. Na inscenaci je to pak přirozeně vidět – skuteční herci se dají spočítat na prstech jedné ruky. A Sorokin není vůbec snadný autor.

Nemá smysl tu trapnost, kterou zažívají diváci během představení Třicáté Marininy lásky, omlouvat. Ale zároveň není možné měřit stejným metrem tvůrcům, kteří za sebou mají zázemí stálými platy zajištěného hereckého souboru, a těm, kterým – přesto že za sebou mají nezpochybnitelnou práci – nezbývá než připravovat své inscenace s kamarády v neregulérních podmínkách.

Je něco nedomyšleného v dramaturgii a provozování Nové scény Národního divadla. Všechny projekty, karel_hynek_macha.rip, Úl i Třicátá Marinina láska, které byly pod její křídla přizvány, bez ohledu na talent tvůrců stůňou na totéž – provizorium a neprofesionalitu.

Související