Národní divadlo nabídne o víkendu velkolepou podívanou. Křesťanství i buddhismus se staly duchovní inspirací režisérovi Jiřímu Heřmanovi při práci na nové inscenaci Wagnerovy opery Parsifal, nehrané v pražském Národním divadle bezmála celé století.

Dílo plné mystiky a dávných legend má premiéru dnes večer. Pak bude uvedeno ještě čtyřikrát, z toho jednou v období Velikonoc - tak, jak to patří k tradicím v Německu.

Svatý grál opery

Výjimečný projekt slibuje po delší době novou roli pro Evu Urbanovou, ale také setkání s uměním významných wagnerovských pěvců Alfonse Eberze, Ulfa Paulsena a Matthiase Hölla. Dirigentem je John Fiore, který před šesti lety připravil v Praze Wagnerovu tetralogii Prsten Nibelungův. Pro jeho hudbu, s níž tuzemští interpreti nemají soustavnou zkušenost, prokázal tehdy hluboké porozumění.

"Parsifal je pro mě velké téma - hledání cesty a smyslu lidské existence," řekl pro HN Heřman, jemuž jsou mysteriózní religiózní náměty blízké. Svatý grál se však zpodobnit v závěru příběhu na jevišti nesnaží - ten je pro něj především duchovní záležitostí, výzvou k otevření srdcí.

Pražské dění v tomto žánru už v uplynulých třech týdnech výrazně obohatil desátý ročník festivalu Opera, který přivedl do metropole všechny české operní soubory. Vyprodané večery nabídly mimo jiné mladou a výbornou Barboru Poláškovou v olomoucké Carmen, ambiciózní inscenace Othella, Werthera i Samsona a Dalily s některými zahraničními hosty, ale i mile inscenovaného, bohužel však v orchestru příliš hlučného Jakobína a také Haydnovu komedii Lékárník.

Zejména liberecké divadlo přispělo v případě Pucciniho opery Edgar něčím v obvyklém tuzemském repertoáru podobně vzácným, jako bude Parsifal.

Přestože mělo představení slušnou úroveň, je rozdíl předem jasný: Pucciniho rané dílo, i když se silným příběhem, nemá ještě všechny znaky jeho pozdějšího mistrovství. Nejenže v něm nezaznívají pod kůži se zadírající, jednou provždy zapamatovatelné naléhavé melodie, ale některé situace by potřebovaly odvážnější a přesnější autorské dramatické cítění.

Parsifal, skladatelova poslední opera, naopak slibuje setkání se vším tím, co Wagnerova díla činí tak přitažlivými: s nekonečnými melodiemi, nepolevující sugestivní atmosférou, romantickým patosem, vyzrálou komplexností provázání hudby, slova a děje, intenzivními emocemi, a hlavně bohatým symfonickým tokem jeho hudby.