Jak zatančit osud? Jakým způsobem přenést na jeviště a do lidských těl energii proudu řeky? S takovými myšlenkami přistoupili choreograf Guilherme Botelho se souborem Alias ke své inscenaci Sideways Rain (Boční déšť), kterou v úterý a ve středu v pražském Hudebním divadle Karlín vyvrcholí festival Tanec Praha.

Guilherme Botelho pochází ze São Paula, za taneční kariérou se však už jako teenager přestěhoval do Švýcarska. Do neznámé země, z níž znal jen dvě fotografie zasněžených hor. Zůstal. A pracuje tu rovněž jako choreograf dodnes. Tvrdí, že miluje lidi a chce je znovuobjevit. To se mu v Sideways Rain neobyčejně daří. Nadání pro odhalování lidských duší zřejmě zdědil po matce psycholožce.

Botelheo soubor Alias není v tanečních kruzích nováčkem. Za sebou má dvacet inscenací i řadu mezinárodních ocenění. A v Česku nevystupuje poprvé. Na Tanci Praha hostoval už v roce 1997. V průběhu let od tehdejší inscenace Contrecoup, ztvárňující násilí v soukromém životě jako prostředek komunikace, se ale umění Guilherme Botelha proměnilo.

Síla prázdné scény

V Sideways Rain odstranil ze scény všechny rekvizity. Ve vyprázdněném prostoru se soustředí na tanečníky. Je jich patnáct, což v soudobém tanci představuje velkou company. Botelho nesází na vypjaté emoce, na patos, na filmové postupy, na extravagantní kostýmy, na přímé oslovení publika, na fyzické exhibice, na fúzi evropských a orientálních stylů, jak je to vidět na dnešní taneční scéně.

A v tom je inscenace Sideways Rain výjimečná a čistá. Žádný manýrismus, ale cesta ke kořenům – k prázdné scéně, tanečníkovi a divákovi, který má nekonečný prostor k prožívání vlastních asociací a příběhů.

Člověk je jako řeka

Guilherme Botelha v Sideways Rain zajímá řeka, jejíž tok má proměnlivé tempo, chvíli burácí, jindy plyne zvolna a občas se na její hladině utvoří vodní vír. Řeka symbolizuje lidský život i osud, jež člověka pohání podobnou silou, díky níž může voda téct. Tak jako není v silách řeky jen tak obrátit tok, nemůže lidstvo ani jednotlivec změnit směřování života od narození po smrt.

Tančit o osudu, který člověk nemůže zvrátit, však není pro Botelha nic, co by mělo v divácích zanechat smutek. Emocionální škála, kterou choreograf publiku otevírá, je nadmíru široká: budí očekávání, překvapení, radost i důvěru.

 

Jsou představení, která mezi diváky a jeviště staví stěnu. Pracují s odstupem. Botelhovi se naopak daří svou řeku rozstříknout až do zadních řad hlediště. To, co vtahuje každého jednotlivce do dění na jevišti, je otevřenost a aktuálnost tématu. Umožňuje dosazovat si do tance vlastní příběhy. Nabízí možnost nevnímat pasivně, ale angažovaně.

Tančit proti osudu

Sideways Rain je možné z hlediště až fyzicky procítit – když patnáct tanečnic a tanečníků postupuje repetitivně zleva doprava, zdá se, že ani masa jeviště nezůstává na svém místě, ale houpe se jako lodní paluba na vlnách řeky, která bouří v době jarního tání.

Na jevišti se dějí nevídané věci. Tanečníci z pohledu diváka tančí zleva doprava, ve směru, v jakém jsme v Evropě zvyklí číst. Lezou po čtyřech, drží se nízko u země, pak se vzpřímí, ale málokdy vyskočí, vždyť ani řeka nenabízí moc vertikálních dojmů. Pouze jedinkrát za celé hodinové vystoupení se někdo odváží změnit směr a tančit proti proudu. Obstojí?

Ukázka z představení Sideways Rain (zdroj youtube.com)

SIDEWAYS RAIN

SIDEWAYS RAIN